Životní kopec.

Chytám oběma rukama řídítka, zacvakávám nohy do pedálů. V odrazu svých brýlí vidím trochu zasmušilý výraz vlastního obličeje. Následuje krátký rychlý výdech, zkoumavý, lehce potměšilý pohled do dáli před sebe. Ale co, má být něco? Nebo snad nemá být už nic? A moje mysl hned netečně kontruje: neblázni, takových překážek už jsi viděl, takových výzev už jsi v životě zažil! Možná zdají se teď jen trochu jiné, možná zdají se teď jen trochu neobvyklé, možná... I když bych to vůbec nečekal, je to kopec. Velkej kopec! Životní kopec! Musím se do něho hned dát. Musím zabrat a vůbec ho nepodcenit. Začít pozvolna ho zdolávat, důsledně, pravidelným rytmem. Všechny watty ve svých svalech zmobilizovat, nastavit jim eko-výkon a zásadně na race nepřepínat. Dát jim prostor, ať se projeví. I když teď dlouhou dobu odpočívaly, věřím jim. Vím, co v nich je a jaký potenciál skrývají. A cesta přede mnou vzhůru se zvedá, začíná být trochu rozbitá, trochu křivolaká, protkaná kluzkými kořeny, posypaná zbytky mokrého listí a sněhu. Zadní kolo lehce prohrabuje hlínu, přední jen obtížně drží zvolenou stopu. Skupiny stromů kolem začínají houstnout a vytvářet černou, trochu tajuplnou zeď. A uprostřed ta dlouhá, nekonečná, široká výseč, na jejímž konci kdesi vysoko v dáli čeká prosvětlený vrchol. A tak pořád dál kolmo nahoru, výš a výš. Tak jeď, jeď, jeď! Prostě musíš, prostě to dáš! Povely mozku zní jasně. Jenom ti nejslabší slézají ze sedla předčasně. Ti, co to vzdají. A takový já být nechci. Takový se ještě zdaleka necítím.

-©geri-