Test trailové šestadvacítky pozdě, ale přece

Nějak dramaticky či rozhořčeně se rozepisovat o skutečnosti, že mi asi už po desáté praskl celoodpružený rám, nemá smysl. Tato prekérnost se stala v podstatě mým standardem a já ji začal brát jako neodmyslitelnou součást svého bikového života. Tentokrát však dala mimořádně základ impulsu, který mi nečekaně poskytl příležitost, detailně si otestovat celoodpružený bike s trochu pozměněným systémem zadního pružení, než na který jsem byl doposud zvyklý. Byl jsem totiž přihlášen na náročný MTB maratón v drsně kopcovitém a kořenatém terénu a najednou se díky destrukci svého celoodpruženého biku takzvaně ocitl na holičkách, odsouzen k ponuré vidině trmácení se přes uvedená úskalí závodu v sedle svého pevného biku. V podstatě v hodině dvanácté mě však z mého malého traumatu vysvobodil Lála, kterého jsem se mimochodem ani ve skrytu duše neodvažoval sám požádat o zapůjčení jeho oře, a zcela bez váhání mi svého Fuela-EX skoro na dva týdny poskytl. Ne, nejednalo se o žádnou moderní devěta či sedmadvacítku, to ne. Z dnešního pohledu to byl v podstatě klasický trail bike v postupně zastarávajícím, šestadvacítkovém provedení. Ale tento fakt mi v žádném případě nedokázal zabránit ve skutečnosti, podělit se o své nově nabyté zkušenosti. Samozřejmě jako první úkon následovalo uzpůsobení biku mým preferencím jízdy. Prvním pohledem jsem zamítl Lálou obuté, přehuštěné „galusky“ 2,25 X-King a nasadil své osvědčené dvačtyřky Nobby Nic s tlaky mezi 24 až 26 Psi. Bike tímto krokem okamžitě získal na sebevědomost v terénu i optické vyspělosti. Potom jsem cvičně vyzkoušel vidlici i zadní tlumič a hned jsem sáhl po vysokotlaké hustilce, protože houpavě labilní projev pružení mi okamžitě zvedl před očima pomyslný, varovně vztyčený prst. Nevím, jak je to možné, ale ve vidlici bylo nahuštěno 70 Psi proti doporučeným 95 Psi (při celkové hmotnosti jezdce s výbavou do 90 kg) a v tlumiči dokonce jen 160 Psi proti doporučeným 225 Psi (!). Že by Lála zhubl na 60 -70 kilo? Možná, asi jsem si nevšiml… Každopádně, na foukání DRCV systémů s přepouštěcími komorami, které měly aplikovány jak vidlice, tak tlumič, jsem nasadil své dlouhodobé zkušenosti, kdy je třeba nejdříve počátečně nafouknutou část vzduchu přepustit (mechanickým tlakem na tlumicí jednotky) do přídavné komory a potom teprve dofouknout zbytek dalšího vzduchu do komory hlavní. Jedině tímto způsobem dojde k optimálnímu úbytku progresivity pružení, k čemuž byl systém DRCV primárně vyvinut. Pak jsem doladil odskoky obou pružicích jednotek vice do pomala oproti původně hopsavě nastaveným. Tím z mého pohledu dostal bike novou dimenzi stability spojenou s velmi příjemným, citlivě celoodpruženým projevem. V rámci posledních kosmetických úprav jsem srovnal rozhašené dorazy na přesmykači, zkrátil o čtyři (!) články delší řetěz a ve finále vyčistil neskutečně zasviněnou kazetu od všech možných maziv, mým odhadem starých i několik měsíců… :-O Avšak až samotná jízda mi konečně ukázala, jaký rozdíl je například mezi mým zhrzeným Roscoušem a tímto bikem. Ačkoli tento zdvihy jen stodvacítkovými, působil téměř stejně „hluboce“, jako můj stočtyřicítkový all mountain. Jádro pudla totiž leželo v zadním systému uchycení pružení „full floater“, který využívá prodloužení ramen řetězových vzpěr za čepy sedlové trubky k současnému uchycení ok tlumiče. Tímto technickým trikem je dosaženo neuvěřitelné citlivosti zadní stavby biku, prohloubené ještě víc nasazením výše uvedeného tlumiče DRCV. Příklad za všechny: Jel jsem po známé, relativně náročné stezce kolem přehrady a v místě velkého, příčně vystouplého kamenu, které jsem nikdy nebyl schopen přejet, se bike jenom zhoupl a já plynule pokračoval k mému překvapení poprvé bez ztráty kytičky dál. Další výhodou takto koncipované zadní stavby je velmi znatelné navýšení torzní tuhosti, kterou konstrukce s tlumičem umístěným pod horní rámovou trubkou dle mých letitých zkušeností nedokážou nabídnout. Ani se nedivím, že závodní tým amerického výrobce tuto konstrukci opět nasadil od letošního roku v modelech Top-Fuel 29 na své závodní biky ve světovém poháru. Ale zpět k testovanému Fuelu-EX. Lála se zřejmě snažil bike odlehčovat, takže jediným malým detailem, na který jsem si musel trochu zvyknout, byla nezvyklá kombinace dvou předních převodníků s extrémně velkým vzájemným rozdílem převodových zubů. Ale to, co se teoreticky jeví jako nepříjemná zvláštnost, nemusí být vždy úplně pravda. Stačilo jen přivyknout faktu, že řetěz bude při jízdě křížen o něco víc, než obvykle a bylo po problému. Naopak, po asi stovce ujetých kilometrů, když jsem bike Lálovi vracel, jsem si říkal, že začínám plně chápat smysl novodobých systémů převodů ve stylu 2x10 či 1x11. Prostě, žádné velké přemýšlení, jen stálé řazení jednou rukou v případě nutnosti. Každopádně můžu sdělit, že tento trail bike byl velmi pohodový, byť konstrukcí svého rámu trochu delší, avšak zvyknout si na něj byla otázka okamžiku. Myslím si, že i ve svých dalších nových evolučních verzích na větších obručích je a vždy bude krásnou univerzální alternativou pro všechny all-roundery. I když, já osobně bych při obdobně citlivému systému odpružení přece jen pošilhával po zdvizích minimálně o dvacet, možná i čtyřicet milimetrů vyšších.

-©geri-