ŠMEJDÍCI.

Vzpomíná si někdo z vás dříve narozených, galantněji řečeno zkušených, na krásná osmdesátá léta? Byla to nádhera, svět se zdál tenkrát takový uvolněný, prosluněný, skoro panenský. Nezbytnou nutností doby byly kalhotové mrkváče, různobarevné švédské košile nebo bílé adidasky na nohou. Odevšad zněly tóny dupajících diskotékových hitů, formovali se novodobí romantici, vyčesávaly se nové účesy… Účesy plné vln, načechraných objemů a do očí volně padajících patek. Prostě, kdo chtěl být in, musel být Nick Kershaw, Spandau Ballet nebo nejlépe Duran Duran. Avšak, spoustu let poté, mně náhle začalo být zničehonic jasné, že není volně padající patka, jako patka! Je totiž patka mnohem méně romantická, striktně účinná, plnicí pouze svoji praktickou funkci. Nejhorší je, když ta funkce je zásadní pro činnost celého celku a přitom dojde k její destrukci. Znám takovou patku! Troufám si tvrdit, že každý zkušený cyklista ji zná! Ano, je to ona, je to ten kousek profilované slitiny či kovu, nenápadně umístěný na hrotu zadní stavby každého kola. Malý šmejdík, na kterém je zavěšen symbol vrcholné techniky moderních kol, přehazovačka. Když se znovu na chvíli retrospektivně vrátím zpět v čase, s úžasem si uvědomuji, že na kolech všeho druhu už jezdím neuvěřitelných čtyřicet let! Jezdím, padám, potím se, nadávám, směji se a cyklistického života si užívám. S přibývajícími šedinami ve vlasech mylným pocitem oklamán, že vše o kolech už znám, všechny zkušenosti za sebou mám. Ale čas mi náhle ukazuje, že žádná starokmetská dogmata neexistují. Pořád je něco poprvé, pořád je něco nové, pořád ještě nejsem dostatečně chytrý, dostatečně zkušený. Se stále prohlubujícím se pronikáním do malebných terénních zákoutí totiž na nás bikery číhají stále víc záludnější překážky, vyvstávají stále víc obtížněji překonatelné problémy. A tak se snadno stane, že doslova zničehonic začnou padat patky! Ano, ti malí šmejdíci na rámech, které jsem v podstatě nikdy nějak zvlášť neregistroval. Stačí však čerstvě posekaný lesní úsek plný klacíků nebo po dešti popadaný bordýlek z kamínků na oblíbeném sjezdíku a vše je jinak. Hlava získává okamžitě nový, stresující poznatek. Slyšíte totiž jenom lehké křupnutí, neznatelné cinknutí, pak cítíte prázdný tah nohou a už přehazovačka, jako unylý oběšenec, visí na řetězu se zbytkem ulomené patky a zoufale se snaží nebouchnout svým tělem o zem. Neuvěřitelné! Jde to tak lehce! Tak bezelstně! Až mi z toho mrazí v zádech. A pak že už jsem v cyklistice vše zažil! Ne ne, tohle už nikdy říkat nebudu! Během dvou měsíců mi padly dvě patky na dvou kolech! S klidem se přiznám, že to cítím skoro jako zradu sám na sobě. Hodně dlouho mě totiž cyklistický život záludně klamal, aby mi pak napřímo ukázal, že studnice poznání je opravdu hluboká. Takže, milí bikeři, za mě už teď jednoznačně: Do každé podsedlové brašničky náhradní patku přehazovačky! Nevěříte? Poznáte! Dříve, či později… ;-)