Skok do nové školy.

Ve vodách řeky Dyje už protekla spousta vody od okamžiku, kdy jsem se narodil. Léta života přibývají neskutečnou rychlostí, až se skoro zdá, že neustále slavím narozeniny. Díky této rychlé spirále času jsem se postupně posunul do pozice, kdy moje myšlenky, názory i činy se míjí s názory či myšlenkami mladších generací, narozených po mně. Najednou, a to nejen ve smíšených sportovních kolektivech bikerů, ale i volejbalistů či jiných překvapeně zjišťuji, že jsem už takzvaně ze staré, nemoderní školy. Že to, co ještě v mém mládí bylo nezbytným standardem slušnosti či základním znakem solidnosti, je nyní opovrženíhodnou nepřístojností, znamenající absolutní diskreditaci mojí osobnosti vůči okolí v rámci standardů dnešní doby. Doby, jejímiž hlavními znaky solidnosti jsou falešné úsměvy do tváře, milosrdně nemilosrdné lži či neupřímná poplácávání po ramenou. Myslíte třeba, že dnes chce někdo slyšet pravdu? Myslíte, že dnes někdo chce, abyste k němu byli upřímní? Myslíte, že dnes se lidé dokážou milovat jen z čisté lásky? Jestli ještě někdo z vás, trochu starších, si to myslí, tak ať si dá hodně dlouhou studenou sprchu, potom pár facek a pak ještě jednou tu sprchu. Ničeho takového, až na malé výjimky, se už totiž nedočkáte. Naopak, budete-li se bláhově držet těch staromilných férových názorů, vštěpených vám v dětství, dočkáte se absolutního nepochopení ze všech stran a od všech lidí, s kterými máte tu čest se potkat a bohužel i od lidí, které máte také z různých důvodů rádi. Jakékoli známky otevřené upřímnosti z vaší strany okamžitě posoudí za nepřístojnou provokaci, jakékoli známky pokusu o nastínění pravdy okamžitě s úděsným výrazem ve tváři považují za vaši brutální drzost. Nechtějí totiž slyšet nic, vůbec nic! Chtějí sami kázat, nikoli naslouchat, majíce přitom silně zkreslený pocit patentu na rozum. Ovšem pokud jim vrátíte přesně stejnou mincí, jakou oni na vás, paradoxně se s vámi přestanou bavit, přestanou vás brát, najednou nejste vítáni. Je to zarážející, je to smutné a je to zároveň silně frustrující. Avšak vidouce, jak se tito lidé neohroženě cítí v takovém mravním marastu jako rybičky ve vodě a považují jej za jedinou nezbytnou správnou cestu vstříc budoucnosti, nezbývá, než se pokusit je chápat. Proč by měli naslouchat pravdě, když lež nebolí? Proč by měli být upřímní, když lest a neupřímnost jim napomáhají, hrát si vzájemně za zády své životní hry, sledujíce jen a jen své egoisticky vypočítavé cíle? Cíle vysoko nadřazené nad dřívější základní standardy, které jsme my ze staré školy měli za vlastní? Mně a podobně postaru vychovaným zbývá pak jen smutná myšlenka - jak v tom žít? Zřejmě už brzy přijde okamžik, kdy se budeme muset před zrcadlem naučit základy univerzálního asertivního úsměvu, slovník svých slov vybavíme nekonkrétními, nekonfliktními, ale nic neříkajícími prázdnými větami a tím vyskočíme ze staré školy! Vyskočíme, zapojíme se do toho aktuálního cirkusu, splyneme s ním a budeme rázem přijati, rázem oblíbeni! Ano - ale to bude bohužel asi tak všechno. Nebudeme to my, budou to jenom další bezcharakterní jedinci, vybarvení do odstínů absurdna. Nebudeme to my, budou to mravní trosky, uměle přizpůsobené pokřivené době…