Rychlebské stezky, Vidnava, 18.9.2010

Slunečné, avšak chladné sobotní ráno na pokoji chaty MATE na východním okraji Černé Vody působí docela přívětivě. Po těch třech pivkách, natočených vlastní rukou ve společenském salónku při seznamovacím posezení předchozího večera, netlučou v hlavě žádní permoníci a to je důležité. Dnes je třeba být totiž fit, protože dnes to přijde! Stezky nás očekávají! A my se na ně těšíme! Tomáš, Jarda i já, jakožto zkušení bikoví mazáci, evidentně nepociťujeme známky nervozity. Takže snad už jenom vytáhnout naše stroje ze tmy garáže, kde na tento okamžik přes noc netrpělivě čekaly. Kolem půl deváté zacvakáváme nohy do pedálů a vyrážíme. Nejdřív je nutné projet téměř celou Černou Vodou, abychom se pak podle všudypřítomných kulatých zelených značek s emblémem kola vydali do kopců směrem ke stezkám. Je to záležitost pár kilometrů mírného stoupání loukami i lesem. Potom se náhle po levé straně objevuje dobře označený vjezd do samotných trailů. První věc, kterou chápu jako nezbytnou, je zařadit si vpředu kašpárka a vzadu tak minimálně třetí pastorek od konce nebo i méně. Trail začíná po deseti metrech krásným brodem přes průzračný potůček. Za ním následuje klikaté stoupání, ukončené první umělou dřevěnou lávkou. Evidentně taková jakoby zahřívací pasáž. Následuje klikatění se mezi stromy částečně po kořenech, kdy sklon výjezdu se zvětšuje a nastražených kamenů ve stopě předního kola lehce přibývá. Náhle se okolní terén rozestupuje a objevuje se úsek stezek, známý snad ze všech videí, fotek či propagačních materiálů. Krásná klikatice mezi kameny, proložená spoustou dřevěných lávek. Při pohledu zpět dolů je vidět krásné, zalesněné údolí. Tento, nazval bych komerční úsek, je zakončen rozcestníkem, na kterém je možno zvolit jeden ze dvou směrů. Buď vpravo na takzvaný horní okruh, nebo vlevo na spodní okruh. Poprvé tedy zastavujeme a letmý pohled do plánku stezek nám velí, jet na horní okruh. Tomáš říká, že prý má být náročnější, než spodní, ale to nám přece nevadí! Vždyť doposud to byla docela jednoduchá sranda, tak co!

     A tak se vydáváme stezkou vpravo. Ta ústí na lesní cestu, po které ještě nějakou chvíli stoupáme. Hromada štěrkovitého materiálu a opřené kolečko o strom nás asi po kilometru upozorňuje na nájezd vlevo do horní části stezek. Zpočátku, asi tak dvě stě metrů, je to stále bez problémů zvládatelný trail. Avšak pak to začíná! Kameny v trase se zvětšují, stabilita jízdy zhoršuje, až se dokodrcávám, podle mého názoru, ke kamenovému závalu! Jenže dle značení zde stezka pokračuje dál! Proboha, ale kudy jet??? Zde mě poprvé napadá ta nuance, že toto už nebude trail, ale trial. Tomáš, jakožto zkušený biker, který se jen tak něčeho nezalekne, se s vervou vrhá do té změti balvanů. Jarda, který se nerad nechává zahanbit, se pokouší pustit to na svém pevném (!) biku za Tomem. Já, vždy upřednostňující uvážlivější volení stopy, se vydávám do té spouště jako poslední. Ale jízda netrvá dlouho a pokorně sesedám. Můj pohled před sebe, kde kola tlačí jak Tom tak Jarda, mě svým způsobem uklidňuje. Stručně, kdo nezná prvky a zásady trialové jízdy, nemá zde s plynulou jízdou žádnou šanci. A tak se po chvíli různých pokusů o nasedání či jízdu ocitáme aspoň na krásném výhledním místě, umístěném zrovna na jedné z dřevěných lávek. Po chvíli kochání se odhodláváme k dalšímu posunu přes lavinu kamenů. Tomáš se nechce jen tak lehce terénu vzdát, já to zkouším hned za ním a Jarda to takticky pozoruje zezadu. Dalších asi tak tři sta metrů  však pokračuje naše úsilí po zhruba stejně těžce obtížném terénu. Potom začíná konečně pozvolna velkých balvanů ubývat a trasa už je v pohodě. Okruh končí ostrým krátkým sjezdem na širokou lesní cestu.

     Vydýcháváme se a pohledy opět pátráme v mapce. Podle údajů přibyla nová zadní pasáž a tak na ni sjíždíme. Začíná opět po krásně vysypaném, udržovaném a nenáročném trailu, točícím se mezi stromy. Po několika stech metrech se však mění na středně těžkou, avšak víceméně sjízdnou trasu. Po asi kilometru jízdy se napojujeme na spodní okruh. Z něj absolvujeme jenom malou část a po jedné z propojovacích cest se vracíme zpět na začátek stezek. To proto, že nám chybí pokoření první části spodního okruhu, která začíná vlevo po již v úvodu zmíněném rozcestníku na konci toho úvodního, „komerčního“ úseku. Když se u rozcestníku ocitáme již podruhé, jedeme tentokrát samozřejmě vlevo. Docela bláhově jsem si myslel, že když horní okruh byl ten těžší, tak ten spodní bude zívačka. Ale nebyla! Když to napíšu velmi slušně a objektivně, byla to ukázka důrazného terénu, kdy zapojení všech smyslů bylo v ten okamžik důležitější, než výhra ve sportce. Úseky, kdy se mezi strom a skálu či kámen nemohly vejít řidítka širší jak 55 centimetrů, byly na denním pořádku. Úhly sjezdů jednotlivých kamenných valů nejlépe dokumentovaly stovky rýh od převodníků těch, co zde neohroženě zkoušeli své mistrovství před námi. V jednu chvíli, kdy jsem byl doslova zahloubán rozvážnou jízdou do stopy před sebou, jsem uslyšel zezadu jakési šustění. Protože už mě stejně bolela zápěstí na obou rukou, odstavil jsem svého Roscouše vedle stezky. Pohleděl jsem za sebe směrem na stezku, kterou už jsem jakž takž absolvoval, a nevěřil svým očím. Asi pět bikerů si to doslova závodním tempem šinulo proti mně, jako by ten terén pod jejich koly snad ani neexistoval! Pochopil jsem, že zde nejsou poprvé, ale přesto mě to trochu šokovalo. Naskočil jsem tedy na svůj bike a zkoušel jet za nimi. Ale podíval jsem se před sebe a nikoho už neviděl! Neuvěřitelné! Nakonec jsem tuto skupinku zastihl na konci první části spodního okruhu, kde všichni seděli na zemi, přilby sundané z hlav, zpocení úplně do mokra. Mluvili polsky. Asi slušnej oddíl… Druhá část spodního okruhu se už v podstatě stala jen sjezdem lesem směrem na Podhradí. Zde jsme zkusili kruhovou jízdou objet kdysi neúspěšně odstřelenou zříceninu Hradiska. Dokonce jsme se všichni tři vydali pěšky až přímo k ní, prohlédnout si tu historickou zajímavost. Potom už následovala jenom cesta zpět do Černé Vody. Zde již bylo otevřené středisko Rychlebské stezky a tak jsme do něho zavítali. Pár prospektů, katalogů sponzorských partnerů, kdy prim hrála především jedna všudypřítomná Tchajwanská značka, kterou já zrovna nemusím. Nakonec mě na celém středisku zaujala pouze ta skutečnost, že vedle vchodu zboku budovy se dalo volně přístupnou hadicí osprchovat kolo…

     Odpoledne bylo však ještě relativně čerstvé, a tak jsme rozhodli, že se pojedeme ještě vyšlapat. A aby byla naše orientace po okolním terénu úplná, vydali jsme se směrem přesně opačným od Rychlebského pohoří, na Vidnavu. Jedeme tedy nejdřív kolem Velkého rybníka. Od něj se vydáváme podél Plavného rybníka lesem na křižovatku Pod Smolným vrchem. Zde neodoláme a pokoušíme se stoupáním přes samotný Smolný vrch dostat až na vyhlídku Venušiny misky. Nakonec se to po větším úsilí daří. Z Venušiných misek je poměrně krásný výhled na okolní krajinu. Po sjezdu zpět dolů už pokračujeme lesem po turistické zelené až do Vidnavy. Zde zjišťujeme, že nám tato ves kromě aktuální rekonstrukce říčního toku Vidnavky asi nemá moc co nabídnout, a tak hned dáváme po silnici přes Starou i Novou Červenou Vodu směrem zpět na Černou Vodu. Nakonec nás kolem 17 hodiny opět vítá chata MATE. Na oslavu vydařeného dne točím hned dvě pivka, která si dáváme přímo na posezení venku před chatou. Krásný den, krásná příroda, krásné bikování!