Nesnesitelná lehkost bytí.

Určitě jsi to zažil snad stokrát, ne-li tisíckrát. Ten pocit, to neskutečný nutkání, že máš už dávno vše naprosto v malíčku. Jsi přece v pohodě, jsi klidný, rozvážný, rozumný a v podstatě se blížíš absolutní jedničce! Vše sedí jako vždy, vítr nasáváš přes nos hluboko do mozkových závitů, tělo tepe krásně strojově, pod koly známá štreka, projetá už nesčetněkrát. Lehké, až pohrdavé pousmátí při míjení místa, kde si přece fakt úplně nesmyslně před pár týdny Riči pochroumal svoji klíční kostičku a následné zadupání do pedálů s pocitem, že teď není čas přemýšlet nad neuvěřitelnými chybami svých kolegů. To se mě netýká! Dávej přece dávej, cesta je ještě dlouhá, odpolední slunce v pozdním listopadu se už téměř dotýká vzdálených lesů na horizontu a ty máš ještě za úkol vyjet z krve zbytky promilí, pečlivě nastřádané včerejším splínem. A už je to tady, kopeček se překlápí, trasa budovaná za pomoci "slavné" evropské unie se mění v asfaltový (jak jinak v tomto případě, že) sešup, kdy nechat vyniknout svému sjezdařskému umění je přece samozřejmost. Ano, rychlost je úžasná, terén bezproblémový, prostě to ve mně opět řinčí - NO PROBLEM! JO! A na konci jenom doleva a je to! Já se svým já a nikdo jiný! Nikdo jiný? NIKDO? Jak jenom může náhle zleva přijíždět auto? Po silnici druhé třídy! No kdo by to jenom čekal? PŘEKVAPENÍ! Vždyť ani nedržím pravou rukou řidítka! Ano, bohužel, pravou rukou...! To je přece přesně ta, co obsluhuje zadní brzdu, co? Hmmm... Tak pane "dokonalý", klidně si teď v afektu zmáčkni jenom tu levou brzdovou páčku s přední brzdou, to je prostě v poho! Ale ale, co to? Osmnáctkovej kotouč, dobře ochlazenej v devítistupňovým vzduchu, je dokonale účinnej. Fakt! Ten pocit blaha, že takto perfektně funguje moje "šimáno", je mi ale teď trochu trpčí, než bych si přál. To mi někdo vysvětlete, jak se může tak snadno 88 kilo vznést i bez křídel do vzduchu? Nechápu! A v tu ránu je ze mě "přemet prkenný biker". Xen začíná líbat živici, levé kolínko se ji pro jistotu snaží bezúspěšně rozrazit a moje bílá FiFinka se vzorně kutálí se mnou... Neopustila mě v těžké chvíli, hodná holka! Jenom, jak se tak se mnou v těch kotrmelcích mazlí, přibývají mi ještě modřiny na boku, rameni i na krku... A následný šok? Blednutí tváře? Stabilizovaná poloha? Ano, ano! Je načase vrátit se zpět z oblak na zem, ty supermane! Zpět k podstatě bytí. Vzpomeň si: úcta, pokora... Nazapomněl jsi náhodou? Tak nasedni a dupej, dupej. A pěkně soustředěně! Jsi jenom to, co jsi. Bohové jsou jen v nebesích.

-©geri-