Návrat ztraceného syna, aneb každých 5cm je důležitých.

Píše se 2.1.2012 a já sebevědomě prohlašuji, že chci navázat na loňskou sezonu a co víc, ještě se zlepšit. Vše začalo podle plánu. Od 2.2. do 12.2. jsem najel bezmála 500km (cca 462km). Přichází však pátek třináctého a já si říkám, že přece nebudu pověrčivej a vyrážím na hokejové klání XX Brno vs. XX Znojmo do Brna. Probíhá rozbruslení, tak, jako normálně. Střely na gólmana, nahrávky, narážečky atd.. Vtom přichází ke slovu oněch zmiňovaných 5cm mé nové hole navíc. Menší záklon, převážení, pak nevyhnutelný pád (tak, jako desítky předtím). Zprvu se nezdá nijak fatální, menší boule, trochu bolest, přece nebudu bábovka, hraje se dál. Úvodní buly vyhrávám, první střídání, druhé střídání, třetí střídání a ejhle, při snaze vyhodit puk, se dostaví palčivá bolest v lokti. V tu chvíli jsem pochopil, že je něco špatně a přichází poslední střídání. Jdu se převléci, což za půl hodiny bych už nezvládl. V klidu se dodívám na mač. Cestou do city si uvědomuji, že to asi sranda nebude a naštěvuji znojemskou pohotovost. Zde mi je proveden rentgen a sloužícím dr. Šídem zděleno to, co už mimochodem sám vidím na snímku. "Ošklivá zlomenina lokte" - v praxi to znamená úlomek loketní kosti asi jeden cm od svého původního místa určení. Následuje hospitalizace a třídenní čekání na operaci. Není se čemu divit, je víkend. V pondělí cca 10:30 jsou dokončeny všechny přípravy a hurá do říše snů. Přesně po hodině jsem násilně vzbuzen v pooperačním pokoji. Následuje převoz, kapačka, spánek, wc, spánek, wc, spánek. Druhý den vizita, kde je mi sděleno, že vše proběhlo podle plánu. Přichází rehabilitační sestra a začíná svoji práci a já se můžu jít přebalit. Následuje RTG, kde jsem zažil něco vyjímečného. RTG asistentka se mi směje, že nemůžu natáhnout ruku, jenže já se bolestí ani nezmůžu na jakoukoliv reakci. V neděli, tak jako v sobotu, přichází na náštěvu manželka s Barčou a Louda (dodává mi optimismus - díky). Zbytek pobytu proběhne v pohodě. Jsem propuštěn domů a snažím se rozhýbat ruku podle instrukcí. Ve čtvrtek přicházím na sraz Louda teamu a začíná mi docházet, že mi bike bude hodně chybět. Následuje dlouhých 41 dní zevlování na kavalci.  Potom přichází další z mnoha kontrol, RTG a uklidnění, že už by mělo být vše v pořádku a hlavně ujištění, že můžu na kolo, pokud nespadnu. 10.3 už to nevydržím a odhodlávám se oslovit členy Louda teamu. Chytá se Geri a tak v 15:00 vyrážíme. Jedeme znojemskými vinicemi a vískami, až dorážíme cca po 30km na občestvovačku ve Strachoticích. Ruka sice trochu zatvrdla, ale až na větší nárazy je v pohodě. Dáváme pivko a vyrážíme dál směr Tasanda. Zde poznávám důsledky onoho kavalce a doslova mi " dochází". Za velkého přispění Geriho se doploužím do city.  Následuje závěrečná v "Námořnické krčmě" na Loucké ulici, nějaký to pivko a hlavně výborný domácí brambůrky (opět zásluha znalosti místního jídelníčku od Geriho) a já si uvědomuji, co se mnou udělaly ony dva měsíce bez pohybu. Ale znovu prohlašuji, že všechno špatné je pro něco dobré. Druhý den mě všechno bolí, ale je to krásný pocit, opět se posadit do sedla a vychutnávat si jízdu krajinou za skoro jarního počasí. Takže KAMARÁDI BIKEŘI, KUŘE JE ZPĚT!
 

Omlouvám se za případně nepřesné pravopisné a slohové složení :-)

Zvláštní poděkování patří mé manželce, dcerce, lékařům, sestřičkám, Gerimu, Loudovi a všem, co mě podporovali. DÍKY :-)

-©kuře-