Motivační faktor.

Jeden biker mi říkal, že pokud se chce při tréninku na kole vybičovat k dostatečnému tempu, začne si v mysli stavět cílové imaginární motivace všeho druhu. Například výbornou večeři, plně napuštěnou vanu s roztokem voňavé regenerační soli nebo dychtivě čekající partnerku v ložnici. Druhý biker mi zase říkal, že jeho motivuje pohled na další nové cesty před i za ním, které pokořuje nebo pokořil. Trochu jsem se tomu všemu smál avšak jen do té doby, než jsem začal přemýšlet o sobě. V tom okamžiku jsem byl nucen si přiznat, že na tom jsem zřejmě hůř, než oni. Mě totiž při samostatném tréninku motivuje jen ON! Nevím proč, ale začalo to už v raném mládí. Vše probíhá asi takto. Šlapu si například do dlouhého táhlého a najedou si říkám, jestli náhodou nejedu zbytečně pomalu. Co kdybych přidal, můžu? Ne, musím přidat! Nebo ON mě předjede! A ono to fakt jde, já přidávám a stoupání se rázem zkracuje! Potom vidím v dáli u cesty ceduli s názvem obce. Říkám si, co kdybych k ní zasprintoval? Zvedám se ze sedla a nasazuji do spurtu. A zase si při tom říkám, co kdybych ještě přidal? Můžu? Musím! ON přece nesmí sprintovat rychleji, než já! A ono to vážně zase jde, takže ceduli obce protínám téměř na hranici povolené rychlosti. A tak se to táhne už dlouhá léta. ON mě zatím nikdy nepředjel, protože já jsem vždy mohl ještě víc. A přitom už se snaží tak dlouho! Má prostě smůlu, vždy se dokážu ještě víc vymáčknout, vždy mu ještě ukázat. Nevím však, jak dlouho vydržím. ON je mi pořád v patách a mně se třeba jednou nezadaří a už nezrychlím. Doufám však, že to nebude tak brzy. Rád bych nad nim dál vyhrával. Proč? Protože ON - protože ON je duch...! Cyklistický duch, nalepený na mém zadním kole, vždy odhodlaný zaútočit, vždy připravený mě pokořit. Každým ujetým metrem ho vnímám za sebou, i když není vidět. A pokud s ním jednou nakonec prohraju, bude to na věčnosti…

-©geri-