Martínek.

Tma, tma, tma. Ležím, nudím se a tak se ještě trochu protáhnu. Napínám nohy, zase mi naráží do něčeho pružnýho. Ale už jsem si zvykl. Dokonce mám zase trochu hlad. Ale jíst pořád to stejné, no docela vopruz! Chtělo by to nějakou změnu! Stejně nechápu, proč jsem pořád tady. Už mi z toho začíná trochu hrabat. Snad přijde nějaká změna, jinak za sebe neručím, jak dlouho to ještě vydržím. Otočit se doprava jde stěží, otočit se doleva ještě hůř. Snad jenom to promnutí očí není takovej problém. Ale teď už vážně dost! Haló, je tam někde někdo! Začínám ztrácet orientaci o čase. To je normálně na zblbnutí! Co jsem udělal tak strašného, že jsem tady připoutanej? Ani nevím, jestli si náhodou nemůžu někde stěžovat. Jestli se odsud jednou dostanu, tak přísahám, že budu pořádně křičet. Fakt! Už se cítím silnej, už se citím připravenej, už jsem nedočkavej. A pořád všude kolem mě ta tma! Dost hlubokej emo zážitek! Přichází z toho až černé myšlenky. Ale né, myšlení mám pozitivní, radost cloumá mojí myslí, celým mým tělem. Tak co bude, kua! Tak co??? A hele, no toto! Copak to je? Nad hlavou se mi najednou protrhává ta věčná noční obloha! Cítím doteky cizích rukou, slyším divný hluk ze všech stran! No co to je??? Najednou se začínám dusit. A já přísahal, že budu pořádně křičet, tak teď mám příležitost! Naštěstí mě kdosi přátelsky poplácává po zádech, takže se hned můžu lépe nadechnout. Díky ti, kámo. Cítím však, že tak silný, jak jsem si myslel, ještě nejsem, a tak raději ulehávám do něčeho teplého, měkkého. Je to příjemný pocit, je to uklidňující.  Ovinuje mě to celého dokola, hladí mě to po těle, líbá po tvářích. Rád bych se seznámil, rád bych se podíval, ale nedaří se mi rozlepit a zaostřit oči. A tak jenom slyším ty hlasy: „ahoj synáčku, netrpělivě jsme na tebe čekali“. A pak ještě další: „ahoj vnoučku, ahoj novej bikere, vítej na tomto světě, už ti to začíná…“

-©geri-