Malé Karpaty, 19.-20.08.2017

Takže jsme vyrazili bikovat do ciziny! Vlastně, cudziny. Jednoho dne Louda oznamovacím způsobem sdělil, že by chtěl 19 až 20 srpna přejet Slovenské Karpaty a jestli se k němu někdo přidá... Protože většina z nás nové a neznámé kraje poznávat chce, přidali jsme se Mluvčí, George, Stehno, Tom, Malej Mára a Geri "k němu". V již tradičním sobotním čase 5:58 jsme vyrazili vlakem z nádraží v city.  Po jednom přestupu v Hrušovanech jsme vypadli na perón Břeclavského nádraží. Hned napodruhé jsme úspěšně trefili správné nástupiště pro malou lokálku do Kútů. A potom... Potom se zastavil čas! Ano, překročením hranice na Slovensko na nás těžce dýchl ozón starých dobrých časů. Tedy časů zhruba tak o čtyři desítky let zpět. Vážně! Už zakoupení lístků na nádražíčku v Kútech naznačilo, že tady začíná iný svet. Kromě přidrzlého omezence, který měl snahu neomaleně předběhnout všechny, co čekali na zakoupení nových jízdenek po značně zdevastované okolí až k neuvěřitelnému skvostu, který přifrčel po kolejích - soupravy zhruba z roku 1980, silně posprejované různými výtvory svérázných "umělců", uvnitř absolutně zdevastované a odhadem naposledy čištěné před dvaceti lety. Paráda! Jakmile s námi tento super express dorazil na nádražíčko v Zohoru, všichni jsme se ho jako o překot snažili všemi možnými i nemožnými otvory opustit a už raději nikdy v životě nepotkat. Zní to jako science-fiction, ale nikdo z nás v něm naštěstí žádný svrab ani autíčka nechytil. Ze Zohoru jsme vyrazili po silnici nadjezdem přes dé dvojku směrem Lozorno. Po překonání dálničního nadjezdu jsme ale udělali zkratku a jízdou kolem golfového klubu jsme se  hned napojili na turistickou modrou, která nás měla nějaký čas doprovázet. Na rozcestníku Dubrava jsme z ní ale ještě na chvíli sjeli, abychom si prohlédli biofarmu Príroda. Zjistili jsme, že se jedná v podstatě o docela komerční záležitost, do které mezi ruzná zvířátka a atrakce zavítá každý víkend spousta rodin s dětmi z nedaleké Bratislavy a okolí, aby jim zpestřili volný čas. Nás kromě koníka Kubka zaujala ještě místní hospůdka se specifickými slovenskými jídly včetně pěkné dámské obsluhy, která vždy, když donesla ke stolu některé z objednaných specialit nebo český Březňák, špitla "sa páči". Takže jsme samozřejmě téměř do jednoho všichni opověděli, že nám se také "páči"... :-) Asi po hodině, při usedání do sedel našich biků, jsme zaznamenali první kapky deště. Mávli jsme nad nimi rukou, protože předpověď počasí zněla jasně pozitivně a vyrazili jsme po modré turistické dál. Vystoupali jsme pod Rakytovec, abychom se po chvíli napojili na žluto-modrou turistickou a dojeli na rozcestí Lintavy. Zde jsme odbočením vlevo přejeli přes malý brdek k odbočce Pri suchom potoku. Asi stometrovým sjezdíkem jsme se přemístili na cyklostezku 8005, po které jsme směrem vpravo jeli táhlým asfaltovým stoupáním až do Košariska. Z asfaltu jsme zahnuli vlevo na cyklotrasu 8010, když tu náhle kapky deště výrazně zesílily. No co to, předpověď počasí déšť zrovna moc neavizovala! Ale jako štěstí v neštěstí se ukázala restaurace Zapadnutý kút, stojící hned vlevo u cyklotrasy. No co se dalo dělat, museli jsme opět do hospody! A nestačili jsme se divit - na country zaměřené pohostinství, kde kromě stále dokola hrajících českých country interpretů čepovali opět české pivo! Tedy, no, pardubický Pernštejn bychom normálně ani nekloktali, ale co už... Odpočívali jsme tedy, jedli, pili a venku pršelo a pršelo. Celkem dvě v podstatě ztracené hoďky! Když se počasí konečně trochu uklidnilo, vyrazili jsme dál. Osmdesátdesítka nás zpočátku příjemně překvapila trailovým pojetím, aby se ale od rozcestí Prepadlé stala zase širokou lesní cestou. Od Prepadlého jsme tedy stoupali na další rozcestí Kozí chrbát. Zde jsme směrem vlevo odbočili na cyklostezku 2008/5003. Aby nás však obyčejná cyklostezka příliš nenudila, na chvíli jsme s ní sjeli a vystoupali si na kopec Somár. Bohužel ze Somára nebylo nic vidět, protože jeho vrchol se ocital v mlžném oparu. Částečné zklamání rozptýlil atraktivní sjezd, zakončený na rozcestí Tri Kamenné kopce. Ještě než jsme na toto rozcestí dojeli, přehlédl Stehno jako jediný kořen u stezky a za příšerně skřípavé rány vyrobil v ráfku předního kola kromě obrovské osmice i neuvěřitelný výsek. Tady pomohlo jen nasazení duše, protože bezdušové mléko nemělo šanci jakkoli pomoci. Potom jsme pokračovali stoupáním kolem vrcholu Tri Kamenné kopce a vrcholu Stratený kút ke Konským hlavám. Tady Geri poprvé nesměle oznámil bolest vnitřního úponu pod levým kolenem. Od Konských hlav cesta místy prudce klesla, poté zase stoupala, nebo tvořila poměrně atraktivní vlny. Těsně před Pezinskou Babou Geriho úpon nevydržel a prudkou bolestí začal stávkovat. Déšť zrovna začal zase sílit a tak jsme se uchýlili do restaurace Pezinská Baba. Zpočátku nepříjemný číšník po chvíli povolil, když si uvědomil, že i když jsme cyklisti, jsme stále lidé co mají peníze a hlad. Každopádně, déšť se mezitím změnil v liják a tak jsme začali hledat ekonomicky vhodnou formu ubytování. Krátkým průzkumem okolí jsme zjistili, že pomyslný ráj v podobě chaty KORENNÝ VRCH je coby kamenem dohodil. Nejprve také trochu nepřístupný vedoucí penziónu ale nakonec poznal, že určitě nejsme nepřátelé, i když jsme "čehúni".  Zkrátka, druhý den ráno už jsme byli všichni kamarádi a vypadá to, že na Korenný vrch by nebylo od věci, vzhledem ke dvěma přilehlým lyžařským sjezdovkám, se vydat i v zimním období na lyžovačku.
Ale zpět k bikování. V neděli ráno, poté, co během noci proběhly zhruba tři regulérní lijáky, jsme i vzhledem k aktuálnímu Geriho zdravotnímu stavu rozhodli, obrátit se a sjet silničními serpentýnami z Pezinské Baby do Pezinoku. A byl to překvapivě zajímavý poznatek, jet přes devět kilometrů bez šlápnutí z nadmořské výšky 527 do zhruba 200 metrů nad mořem. V Pezinské Bille si někteří z nás zakoupili zásoby jídla i pití a pak už jsme jen nasedli do vlaku, mířícího do Blavy. Tentokrát už se naštěstí jednalo o vlakovou soupravu opravdu na slušné úrovni, takže předchozí trpká zkušenost se slovenskou železnicí byla v našich hlavách zažehnána. Tom dokonce potkal v kupé kolegu slovenského "námořníka", který se právě připravoval na zkoušky, takže se cítil jako doma. Bratislavské nádraží nás sice trochu vrátilo zpět do reality, ale doufejme, že to na Slovensku tak jako tak bude poměrně rychle spět jen a jen k lepšímu. Když jsme už frčeli expresem z Břeclavě, napadlo nás, vystoupit v Mikulově a zbylých zhruba 50 - 60 kiláčku do city dojet po svých. Geri naznal, že jeho úpon rovinatý terén asi vydrží a tak jsme od Mikulova pokračovali v sedlech biků. Předtím jsme ale zavolali Kuřeti, jestli nám nechce jet naproti a tak na nás Kuře na mikulovském perónu už čekal. Společně jsme kousek za nádrem najeli na  Moravskou vinnou a šlapali směrem na Březí. Zde jsme v hospodě Kovárna, která je hned za kolejemi u cyklostezky, dali oběd v podobě opravdu domácky chutné kuchyně. Po nabytí sil jsme pokračovali dál po cyklostezkách kolem Nového Přerova, Jevišovky, Hrabětic a Hevlína k Dyjákovicím. Před nimi jsme ale z cyklostezek sjeli a polními cestami proti proudu řeky Dyje dojeli k Hrádku. Kuře prohlásil, že cestu terénem směrem na Křidlůvky zná, tak jsme se nechali vést. Sice jsme trochu zakufrovali v hájku za Hrádkem, ale nakonec jsme se do Křidlůvek dostali. Z Křidlůvek jsme přejeli do Valtrovic a potom opět po polních cestách proti proudu toku řeky Dyje postupně dojeli až ke splavu v Krhovicích. Zde jsme zjistili, že máme velkou žízeň a tak jsme se přes pole vydali do Hodonic na občerstvení. Dlouho jsme tam však nepobyli a pokračovali proti toku Dyje až do city. Zde se na Riegrovce naše cesty rozpojily. Podali jsme si pacičky a každý se vydal po svém. Stehno, Louda a Geri ještě smyli prach ze rtů na zahrádce v Clubu, ale to už bylo takové závěrečné finále za dvoudenním putováním. Takže, jako vždy, bikování zdar a nikdy jinak!

 

Karpatští jezdci: Louda, Stehno, Malej Mára, George, Geri, Mluvčí, Tom a Kuře.