Formáti.

Celý život jsme formováni. Od prvních dětských slovíček, prvních dětských krůčků, prvních dětských poznání či prvních šlápnutí do pedálů. Byli tu na začátku máma s tátou, byli tu učitelé ve školách, jsou zde životní partneři, jsou za námi prožité životní situace, přetavené v životní zkušenosti. Ale pořád nejsme definitivně zformováni, pořád má pro nás někdo něco nového, neznámého k nabídnutí. Jako dnes mám v živé paměti, když mě otec coby pětiletého prcka posadil na dětské kolo s pomocnými kolečky a roztlačoval podél hlavní silnice v příhraniční vesnici, kde jsme bydleli. Ještě teď si vzpomínám, když ta kolečka po čase nenápadně sundal, posadil mě znovu do sedla a já jel a jel – sám. Stále se mi vrací vzpomínky na den, kdy jsem dostal staršího tříčtvrtečního Favorita s dvěma nezávislými ráfkovými brzdami a vzadu s cvrčkem. Ani mi nevadilo, že jedna klika je lehce posunutá z osy. Několik nocí poté jsem měl neklidné spaní a brzy po ránu se vždy nadšeně vydával s tímto vrcholem techniky zdolávat okolní cesty. No a co, že neměl dvojtác, no a co, že neměl tříkolečko či dokonce největší zázrak té doby - pětikolečko! V kopci jsem prostě zabral a šel ze sedla, na rovině a ve sjezdu jsem zvýšil frekvenci nohou na maximální maximum a možná i víc. A šlo to, žádný problém! Jako třešničku na dortu jsme se dokonce s nerozlučným kamarádem učili v plné jízdě sjíždět do struh u cest, kdyby to náhodou v tehdy slabém silničním provozu bylo třeba a nějaký nepozorný řidič škodovky či moskviče nás nečekaně ohrožoval. Teď je mi jasné, že to byly moje první malé začátky terénní jízdy! Ovšem dnes je to složitější. Dnes je doba skutečných terénních kol, skutečné terénní jízdy, skutečné konzumní společnosti a ta teď formuje nás. Ano, ohlížím se posledních dvanáct let svého života zpět a nestačím se divit. Vidím začátek a pevné horské kolo s převody 3x7, vidím pokračování a pevné horské kolo s pružící přední vidlicí s převody 3x9, vidím evoluci v podobě celoodpruženého horského kola se zdvihy cross-country 80x80mm, evoluci evoluce se zdvihy 100x100mm, trail-bike se 120x120mm i současnost v podobě all-mountain zdvihů od 140x140mm s aktuálními, všudypřítomnými převody 2x či 3x10. Je to vážně nutné? Je vážně nutné, abychom byli takto formování dál a dál? Vždyť jeden kamarád má i 150x150mm, druhý enduro 160x160mm a další dokonce freeride se 180x180mm! Ne, myslím, že to není nutné. Myslím, že je to jenom otázka možností doby, myslím, že je to jenom otázka volby vhodného kompromisu pro rozdílné potřeby nás všech. Pokud to technologie dovolují, proč ne. Ale v mojí mysli to má vážně jedno ale – pořád by ale mělo jít v základu o to šlapání, stejně jako v dětských začátcích. Pořád by ale mělo jít o to nadšení, zdolat svým tělem kilometry před sebou, které na nás všude čekají. Ať kopce, roviny, či údolí, ať na silnici, či v terénu. A na to se dnes, při sledování diskuzí a chování kolegů různých cykloskupin či cyklotýmů evidentně zapomíná. Řeší se spousty nových a nových technických vychytávek z obrovské škály komerčních nabídek světových výrobců všeho druhu. Pachtí se po dalších a dalších strojích z nových materiálů, z nových kategorií, z nových, ještě ani pořádně nezformovaných, ale zaručeně budoucích směrů. A tak jedeme zase na vyjížďky, jedeme za čerstvým vzduchem, jedeme zase svými těly zdolávat ty výzvy a já se nestačím divit. Proč má kolega rám s průměry lešenářských trubek, proč má obrovská kola s téměř traktorovými plášti, uchycená v dvojnásobných zdvizích, než před deseti, dvanácti lety? Proč se znechucený pachtí, proč se dře, proč se neuvolní a nepřehodnotí, k čemu by vlastně mělo sloužit kolo pod jeho tělem? Proto, že má svoji vizi užití si krátkého, chvilkového uvolnění na několikametrovém sjezdu? Nebo proto, že se nechal formovat do takových hranic, že ani nezpozoroval, že je přeformován tam, kde už být ani nemusí? Těžko říct. Každopádně, říkám si, buďme ve střehu, páni bikeři. Všeho s mírou, všeho přiměřeně tak, aby nás to samo nepřekonalo. Jinak sice budeme pořád jezdit, ale už to nebudeme my. Hrozí, že budeme příliš přeformátovaní formáti, ovšem ve finální podobě možná i nespokojeného druhu.

-©geri-