Jsou tři odpoledne, venku krásný azuro a já jsem pracovně v naší hlavní metropoli. V tom najednou v hlavě nápad. Většinou, když mám skvělej nápad, tak k jeho realizaci nebejvá daleko. A tak je tomu i posledního listopadu tohoto roku. Vždyť já si ještě nikdy nedal dvacítku! A tak teda vyrážím. Běžím daleko, schválně daleko, jen tak bez cíle. Ani nevím jak, ocítám se najednou u vodního díla Vrané nad Vltavou. Zastavuju na jednom palouku, na takový vyhlídce nad řekou, nechávám plynout jen tak samovolně svý myšlenky, intenzivně vnímám okolní svět. Přitom se musím hodně soustředit, abych si to všechno zapamatoval. A jako bonus cejtím tu absolutní, utěšující netečnost země a nebe... No a když se mi tyto úkony daří skloubit a dokážu se dostat do takovejchto stavů, tak mě napadá, že vlastně ty mladý kluky nutně porážet nemusím. Že to vlastně dělám proto, abych našel klid a naučil se nevzdávat to, co jsem jednou začal. Je to povznášející a přitom hodně zvláštní pocit. Takže dělám fotku, dávám svačinku a mažu zpátky. Tou samou cestou však ne, to přináší smůlu. Běžím přes nějaký vesnice, jakousi koňskou dráhou, prostě takovým okruhem zpět. No a na konci je dvacítka na světě! Myslím, že takhle nějak by mohl začínat příběh o výkonech, o pocitech a tak podobně, jenže toto povídání je úplně o něčem jiným.
Běžím teda tím lesem kousek od Vraného nad Vltavou. Nikde zdánlivě ani živáčka, jsem ponořenej do svejch myšlenek. Z tohoto stavu mě najednou vytrhává jakejsi pohyb, kterej registruju jen tak periferně. Zastavuju, jsem zticha a v tom to začíná. Pár metrů přede mnou vidím muflona! Zlomek sekundy a objevují se další a další nádherný zvířata. Nehejbu se, jen pozoruju a ti lesní tvorové dělají to samý. Koukáme na sebe, když tu některej z těch rohatejch frajerů, kterejch je okolo mě už asi dvacet, vydává povel k pohybu a rázem začíná fascinující přírodní divadlo. Odkudsi se zničeho nic vynořuje neskutečnej počet samic a odrostlejch mláďat a celý to stádo se dává do pohybu. Stojím uprostřed tohoto představení a jen zírám a skoro nedejchám. Celej tento kompaktní tvar mě obeplouvá, těsně přede mnou se rozpojuje a vzápětí těsně za mnou se zase semkne a pluje dál. Mláďata vyskakují do výše mejch očí a přitom stále plují se všemi ostatními dál. V tom nějaký moje nervový sepnutí vysílá impulz a tělo se dává do pohybu ze nima. Běžím ze všech sil a na malej moment se stávám součástí toho užasnýho celku. Nevím, co si myslí, ale nijak se tomuto nebrání. Malej okamžik jsme spolu, ale potom se samozřejmě ukazujou rozdíly v našejch tělesnejch schránkách. Prostě mi utíkají. Bez jedinýho ohlídnutí se vnořují zpět do svýho světa. Zastavuju, začínám se doširoka smát a sám sobě tento příběh nahlas vykládat. Myslím že na to, co jsem právě prožil, je v angličtině jeden přesnej výraz - flow.
LOUDA
