Cyklo aréna Vysočina, 9.11.2014

V běžeckém lyžařském areálu u Nového Města na Moravě tento rok v září čerstvě dokončili soustavu nových cyklostezek, což byl pádný důvod, uspořádat tam průzkumný výlet. Pája měl jako vždy nařízeno řádně se týden dopředu modlit, aby vyšlo počasí, ale nějak to tentokrát odflákl, takže bylo mlhavo, deštivo, nevlídno. Protože však neexistuje špatné počasí, ale jen špatná výbava, tak jsme i přes menší slotu do Nového Města vyrazili. Louda sice po cestě párkrát netrefil správně křižovatku, ale krátce po deváté jsme u Hotelu SKI skutečně nasedali na biky a vydávali se vstříc trailovému dobrodružství. Vedeni selskou logikou, že dokud máme spousty fyzických sil, je třeba vydat se hned na trail nejobtížnější, vyrazili jsme na tzv. černou trasu, která je jako jediná ze všech tras umístěna jižním směrem od lyžařského areálu. Hned po vjezdu do lesa jsme na kašpárka překonávali kořenitý úsek, zakončený rozbahněnou loukou, z které jsme asi po padesáti metrech najeli vlevo na již speciálně vybudovanou trať. Chvíli jsme ještě stoupali, než nás první zatáčka vlevo spustila na uměle vytvořený kamenitý koberec Hrnečnice. Poté jsme se klikatili mezi stromy vpravo vlevo, přejeli ještě jedno umělé kamenité pole zvané Malý Harusák, překonali několik dřevěných lávek, až jsme dorazili k hlavní atrakci černé trasy, prudšímu dvouramennému sjezdu Velký Harusák, vyskládanému pro zjednodušení jízdy opět ostrými velkými kameny. Pohled z odtrhové hrany nám lehce sevřel žaludky a po vyhodnocení, že mokré kameny nejsou o moc měkčí, než suché, jsme nouzovou objízdnou trasou tento úsek objeli a pokračovali dál. Následoval přejezd po části lyžařské trati a potom odbočkou vpravo na další klikatící se trail v lese. Když už se nám zrovna trochu začala motat hlava, černá trasa skončila. Vrátili jsme se zpět na parkoviště před hotelem a vydali se vlevo na trasu červenou. Ta nás nejdřív zavedla na přírodní lesní úvoz, stoupající severozápadním směrem. Pak následoval kousek stoupání po rozbitém asfaltu, ale z něj jsme uhnutím vlevo opět najeli do lesa a stoupali dál. Po pár desítkách metrů došlo na první umělý trail, který s malým přerušením pokračoval příjemně a hravě stoupající klikaticí pod vrchol Ochozy. Zde jsme se u věstníku rozhodli, že z dvou dělících se tras, tedy modré a červené, pojedeme dál po červené. Ta se spustila zase převážně směrem dolů. Po chvíli nám předvedla malý umělý kamenitý úsek Pernovku. Potom pokračovala do kopce i z kopce, aby se po pár kilometrech napojila kousek na trasu modrou. O něco dál ale zase uhnula vpravo a pochlubila se dalším kamenitým výtvorem nazvaným Vratislávka. Po Vartislávce umělých trailů ubylo, zato však přibyly kořeny mezi stromy. Každopádně, po pár stovkách metrů jsme vyjeli znovu u hotelového parkoviště. Krátkou úvahou jsme logicky rozhodli, že se přesuneme na trasu zelenou. Ta je umístěna v jihovýchodní části areálu a dala by se směle nazvat trasou rodinnou. Moc nás neuchvátila, i když byla celkem sympatická – avšak celkově nic pro nás, samé přímé, široké a nenáročné úseky. Abychom si spravili chuť, přidali jsme dětskou trasu fialovou. A kupodivu byla tato trasa svými utáhlými zatáčkami o dost zábavnější, než trasa zelená! Vraceli jsme se opět k hotelu rozhodnuti, že tentokrát musíme zkusit horní trasu modrou. Takže znovu jsme vystoupali pod Ochozu a odsud jeli tentokrát rovně po modré. A čekalo nás největší překvapení dne! Jednoznačně nejlepší zážitek. Sice žádné extrémně obtížné vychytávky, ale velmi hravé úseky střídaly úseky točivé i skákavé. Prostě úža! Modrá to u nás vyhrála na plné čáře. Samozřejmě, na mapě jsme si všimli i načtrnuté trasy oranžové, ale vypadá to tak, že ta ještě zpřístupněná není. Když jsme si v restauraci dávali na oběd chutnou krkovičku či těstoviny, George i Mára zamračeně mumlali, že se určitě musíme vrátit zpět na trasu černou. A tak jsme jeli. Oba měli totiž za cíl sjezd Velkého Harusáku. U tohoto sjezdového kamenitého pole znovu chvíli přemýšleli, ale nakonec ho celkem neohroženě zdolali i přes skutečnost, že kameny byly stále dost mokré. Protože zbývalo relativně dost času, rozhodli jsme se zopakovat v naších očích nejzáživnější trasu a tak jsme se vrátili zpět na modrou. Ano, potřetí jsme museli vystoupat pod Ochozu… Sice některým z nás už začala lehce otékat kolena, ale tohle jsme prostě ještě jednou projet museli. S vysmátými obličeji jsme pak naposled dojeli k hotelu a tam téměř popadali z kol. Lehce jsme se převlékli, ošplouchli nečistoty z rámů a na cestu si v hotelové restauraci naposled dali kávičku, palačinky, poháry a tak. Příjemně unaveni jsme potom nasedli do autíček a vydali se zpět do našeho city. Samozřejmě, Louda ještě pro jistou zabloudil na Velkomeziříčském náměstí, ale dál už to bylo celkem v pohodě… :-) Každopádně, nová Cyklo aréna Vysočina celkem příjemně překvapila. Určitě stojí za návštěvu, i když praví ostřílení drsňáci si víc užijí trailového bikování například na Rychlebských stezkách.

Novoměstští trailisti: Verča, Pája, Geri, Louda, Mára a fotografující George