Cesta na Smrk, 19.9.2010

Nedělní ráno v Rychlebském pohoří je úplně stejné, jako to sobotní. Slunce proniká přes skla oken i závěsy za nimi a z nás se pomalu vytrácí sny, které zpříjemňovaly naše noční odpočívání. I když - celou noc na chatě řádila jakási partička puberťáků, která si, značně posilněná alkoholem, samozřejmě nebrala po půlnoci servítky a snažila se svým hlukem aktivně likvidovat vše, co mělo jenom trochu úmysl se pořádně vyspat. Prostě taková ta česká klasika… Po dvou klobásách a jedné kávičce jsem však načerpal docela rychle zpět případné nedospané síly a Jarda s Tomášem už na mě čekají před chatou s připravenými biky. Dnes je naplánován výlet na Smrk. Ostatně, jak říká Tomáš, jinou trasu ani nezná. Takže ještě lehké namáznutí řetězů, kontrola zanesenosti pastorků cizími předměty a hurá na to! Opět musíme od chaty MATE projet celou Černou Vodou. Je třeba dostat se nejdřív do Žulové. A protože po silnici to pro nás samozřejmě nepřipadá v úvahu, najíždíme kousek za Černou Vodou na cyklistickou trasu v prostoru Na Rampě. Podél Černého potoka jedeme terénem kolem několika lomů i osady Starost až do Žulové. V Žulové se na chvíli zastavujeme u místního hradu, který je zajímavý tím, že je to vlastně hradozámek. Kamenný základ doplňuje stavěná zástavba ve vrchní části. Docela unikát. Potom se vydáváme směrem k Hadímu vrchu. Pokračujeme po cestě k Nýznerovské pile. Zde odbočujeme vlevo a začíná pro nás dlouhé stoupání na samotný Smrk. Jedeme dlouhou trasu do řádného kopce mezi Kopřivníkem a Srnčí strání. Asi kilometr před Třemi studánkami se napojujeme na modrou turistickou. U Tří studánek pak dáváme pravou a po žluté turistické dojíždíme postupně přes Útulnu Mates až na Smrk – hraničník. Krásné místo s posezením a malým přístřeškem pro případ špatného počasí, které tu zřejmě není ničím vzácným. Že jsme ve výšce 1125 metrů nad mořem dokumentuje i změněný charakter zalesnění, kdy stromů ubylo, zato různých středně vysokých keřů výrazně přibylo. Na počest dosažení Smrku si dáváme malé občerstvení a dopřáváme lehký odpočinek našim svalům. Protože správní bikeři dělají zásadně okruhy a jenom ve vyjímečných případech se vrací zpět po stejných trasách, po kterých přijeli, pokračujeme ze Smrku po žluté turistické, která se po hraniční čáře sune nejdřív směrem na Klínový vrch. Čeká nás spousta trailových sjezdů a bohužel také výjezdů nádhernou krajinou, okořeněných rozličnými kořeny i kameny. Z Klínového vrchu se pokračuje dál po hraničníku na Karkulku. Profil i složení terénu se nemění a nás přepadá doslova biková nirvána. Adrenalin z nás stříká a svět se zdá být v tu chvíli neskutečně zábavný a nádherný. A to i přes to, že se místy potýkáme s úseky, kdy vzít bike na záda, není žádnou ostudou. Další místo, ke kterému se doslova prokousáváme přes lavinu velkých balvanů, je Kovadlina. Když se na ni závěrečným cykloturistickým výšlapem dostáváme, odměňuje nás překrásným retrospektivním výhledem na kopce, po kterých jsme právě přijeli. Z Kovadliny následuje další dravý sjezd, který pro nás končí v Sedle Peklo. Tento trochu strašidelný název podporuje i spousta vysokých stromů, které náhle zastiňují krásně svítící slunce tohoto dne. Tomáš tvrdí, že odsud se dá nejlépe sjet jenom po modré turistické až na odpočinkový bod Pod Chlumem. Tak nějak automaticky mu důvěřujeme. Vždyť co už se nám může přihodit, když už jsme přežili divoké „kamenopády“ den předtím na Rychlebských stezkách! Ale nikdy neříkej nikdy! Ta modrá turistická je opravdu těžká drsňárna! V závěrečném úseku těsně před Chlumem slézáme s Jardem z biků, protože opravdu už nemůžeme najít ve změti kamenů, při současném spádu terénu, nějakou pro mozek přijatelnou stopu. Rozčarovaný Tomáš nás dole očekává s připraveným foťákem, aby udělal skutečně akční fotky, a my ho takto zklamáváme. No, raději budeme bez fotek, než bez zubů… Z místa Pod Chlumem sjíždíme k Nýznerovskému vodopádu. Sice má velkolepě znějící název, ale tak mohutný vodopád, jaké známe třeba z Kanady, to opravdu není. Spíš takový malý prudký tok přes kameny. Ale na zdejší podmínky a prostředí to působí atraktivně. Potom pokračujeme po již kultivované cestě přes Kamennou zpět k Nýznerovské pile. Zde se náš malý okruh přes Smrk vlastně uzavírá a my jedeme, tentokrát bohužel opravdu po stejné trase, protože jiné zde neznáme, zpět směrem k Černé Vodě. Těsně před Černou Vodou nás přepadává pořádný hlaďák a tak se stavujeme v Černohorské hospůdce na oběd. Opět si ověřujeme, že pivo Černá hora je asi o dvě třídy lepší, než všudypřítomná Holba, a tak si ho pro velký úspěch dáváme dvakrát. Nezbývá, než se odebrat na chatu MATE a ukončit naše dvoudenní putování po Rychlebském pohoří a jeho okolí. Poslední usednutí na stroje a rozhýbání už značně ztuhlých kolenních kloubů nám potvrzuje, že toho bylo dost a dost. Před chatou si ještě neodpouštíme poslední představení pro střízlivějící pubertální hlavy, sedící u stolků, a sjíždíme k nim po prudké travnaté stráni vedle chaty. I pan majitel, zrovna jdoucí kolem, náš výkon hodnotí málem s potleskem a tak to můžeme definitivně zabalit. Jeďte se sem taky někdy podívat, stojí to určitě za to. Krásná příroda, dobří lidé, výživné bikování! Na tom světě je krásně…