Čekání na zázrak.

Nevím už pokolikáté, ale zase jsem nabyl přesvědčení, že to vše nemůže být přece tak složité. Jsem tu já, mám zdravé sebevědomí, opírám se o reálná čísla, a co je nejdůležitější, o vlastní reálné pocity. Tak v čem by měl být problém? Ano, jistě, býval jsem mladší, stejně jako všichni, ano, sbíral jsem zkušenosti, stejně jako všichni, ano, dělal jsem unáhlené chyby, stejně jako všichni. Ale teď? Teď už mám snad nadhled! Teď už mám snad v hlavě jasno! Teď už snad příchází období, kdy se to musí projevit! Obvyklé formulky a zaklínadla těch stále stejných okamžiků, obvyklá přesvědčování sama sebe, že o nic nejde, že když né boj o život, tak to jenom zábava je. Ale… Ano, to „ale“ je tu pořád se mnou a z hlavy nějak ho úplně vypudit nelze. Nevím proč. A už zase se vše houfuje, zase se vše do sebe pomale sráží, zase ambiciózní srdce tlučou všude kolem víc a víc. Start! A hned se line z úst pokřikování, projevují se i agresivity, začnou malé půtky, malé, bezvýznamné průchody adrenalinů. A ty to sleduješ, ty se v tom částečně topíš, částečně snažíš proplout, snažíš se dostat do proudu. Je třeba hned kraulovat, je třeba hned dosáhnout na rychlou vlnu a odplout s ní co nejrychleji. A nezapomeň, že na dlouho ne! To by ses taky mohl záhy utopit v beznadějném sebepřecenění. Jsou zde profíci, jsou zde skauti, kteří od prvních dětských krůčků celej život jenom makají a makají. Tak si to rychle přeber a nech je, ať si brnkají tu svoji melodii. Rozlož se do sebe, do svého, těžce nabytého! A koukej pozorně kolem sebe. Vždy se najde spřízněná duše. Neví o tom, netuší, ale ty ji poznáš, ty to odhadneš a vydáš se za ní. Někdy to nevyjde, někdy je odhad mylný, ale to nevadí, najde se další. A když ne? Tak jako už nesčetněkrát, spolehneš se na své já! Vždyť jsi dospělý! A tak to jde dál a dál, metr za metrem, kilometr za kilometrem. Ano, určitě už trochu jinde jsem, určitě lepší, určitě se to projeví a já budu spokojen! Hvozdy jsou rozmazány, úvratě propoceny, stezky poctivě odedřeny. A pak konečně: cíl, vítej! Zase jsi přežil, trochu to bolelo, nemálo sil stálo, trochu možná i zle se dělalo, ale je to doma! Počáteční otupění z vynaloženého úsilí mění se v zájem přirozený. Tak jak si stojím svým výkonem? Lepší? Určitě? Cože?! Stejný?! Jak to, jak je to možný?! Ano - a je to tady zase - ztráta iluze, propadnutí pocitu, že někam dál posunout se již nelze. Prostě to víc nejde. Jako vždy: padá opona - zázrak se nekoná!

-©geri-