Bikepacking po pobřeží Istrie (Slovinska a Itálie) - září 2023

Tak nějak se mi vlivem různých skutečností stalo, že mi zbyla dovolená. Je to stav, který u mě nastane jednou, maximálně dvakrát za 10 let. Takže co s tím? Po krátkém přemýšlení bylo jasné, že to bude bikepacking. A když na dovolenou, tak přece k moři, ne? A jelikož jsem z Česka, tak Chorvatsko byla jasná volba. Ale přece jenom jsem měla nějaký ten časový limit, 5 dní, tak připadala v úvahu horní část Chorvatska, nazývaná Istrie. Pohledem do mapy, mi padlo do oka město Rijeka, kam již z dob minulých vím, že jezdí přímé vlaky Praha – Rijeka. Já jakožto hrdá cérka z Moravy odjížděla z Břeclavi. Byl to úúúúplně poslední letošní přímý spoj do Rijeky (Regiojet jezdí přímé jen do 15.9. se spojem zvaným Jadran Rijekovič). Takže ufffff, stihla jsem ho.

A druhý den už jsem z vlaku vystupovala do krásného slunečného počasí na rijeckém nádraží. Cesta z Rijeky byla taková dost hektická, přece jenom je to trochu větší město, ale jakmile jsem opustila hlavní komunikaci, bylo lépe. První den jsem měla v plánu dojet po východním pobřeží, co nejvíce na jih, nejlépe do městečka Medulin. Ale jak všichni víme, plány jsou od toho, aby se měnily, a já tak trochu zatměla ve vesničce Marčana, cca 10 km od Puly. Nevybavená dostatečně oslňujícími reflektory, jsem si nakonec ustlala u místního kostela. Usnula jsme docela rychle s tím vědomím, že zítra už se konečně v tom moři vykoupu.

Ráno, ještě předtím, než začaly bimbat zvony na kostele, jsem měla sbalený stan a vyrazila po cyklostezce směr na modrou trasu Via Adriatica. Po néé úplně jednoduchém sjezdu, plného kamení velikosti dětských hlaviček (jak říká jeden můj kamarád) se spoustou bahna v podobě oranžové plastelíny, která se nepříjemně lepila na pláště, jsem nakonec dojela na pobřeží a zůstala jsem PAFFFF… nádhera prostě.

Nikde nikdo, jen rybáři, pár nudistů…a cesta okolo pobřeží ze suché hlíny a drobného kamení. Dle mého to byl nejhezčí úsek celého výletu, a tak si směle dovolím tento úsek východního pobřeží Istrie doporučit úplně, ale úplně všem. Vězte, že tam i existuje ráj, v podobě baru, příjemně zastrčené do malebné zátoky a v momentě, když si řeknete, „kudla, dala bych si studené pivko…" se ten bar objeví… bo přesně takto se mi to stalo.

Pak následoval Ližnjan, Medulin, Pomer… Premanturu, nejjižnější cíp Istrie, jsem nakonec nejela, bo sem si řekla, že krásnější než východní pobřeží, už stejně být nemůže. Kolem Puly směr na Fažana, kde jsem se ubytovala v kempu. Poprvé od opuštění ČR jsme si užila sprchu „sladkou“ vodou, a krásně osvěžena jsme došla k názoru, že i bez soli to občas jde.

Další den už mě čekala cesta na sever, vstříc třetímu dni bikepackingového dobrodružství. Do městečka Rovinj, to bylo dáseříct pořád po pobřeží, pak se přede mnou, ale objevil záliv, skoro bych řekla chorvatský fjord a já musela frčet do vnitrozemí.

Když jsem si trasovala tuto cestu, nemohla jsem si v mapě nevšimnout krásně se vinoucí cyklostezky s neméně krásným názvem „Biciklističko-pješačka staza Štrika Ferata. Řekla jsem si, tak odtud budou asi hezké výhledy. No popravdě, až když jsem po této úžasné cestě jela, mi došlo, že je to vybudováno v místě, kde dříve vedla železnice. Místy viditelné původní koleje mi to jen potvrzovaly. Cesta to nebyla moc příjemná, místy úplná rovina, místy se vlnila, ale hlavně byla pořád mírně do kopce. Až když jsem z této „feraty“ sjela do vesničky Žuntiči, jsem si oddychla. Po nekonečném výjezdu po docela frekventované hlavní silnici, mě zastavili stánkaři, kteří nabízeli asi skoro všechno, co mohlo obsahovat lanýže (lanýžový olej, lanýžové pesto, lanýžový sýr, lanýžové olivy… všecko měli).

Jen tak pro informaci, ve středu Istrie existuje tzv. trojúhelník ohraničený městy Pazin-Buje-Buzet, kde je snad největší „naleziště“ lanýžu v Evropě, ne-li na celém světě.

Já sice po výjezdu na kopec hledala jen stánkaře, co mi prodá studené pivo, ale nakonec jsem si odnesla olej a pesto, ještě s tím super pocitem, že jsem měla velkou slevu, protože Češky jsou kamarádky… no, když jsem na kole hledala místečko, kam ten olej s pestem nacpu, tak bych se nejraději v riti viděla, ale vlezlo se ještě… a pak už jen skopec do Vrsaru a kemp.

Čtvrtý den bylo v plánu dojet až na slovinskou hranici, a to se mi také povedlo. Pořád po pobřeží přes opravdu malebné historické město Poreč, Novigrad a Umag do kempu Crveni vrh. Do kempu už jsem dorazila opravdu dost pozdě, a ještě z úplně jiné strany než byla recepce. A tak už sem to nechtěla moc hrotit, postavila jsem si stan, dala sladkou sprchu, uvařila polívčičku a zašla na dvě točené na terasu nejbližší restaurace s výhledem na slovinské městečko Piran.

Ráno, když jsem vykoukla ze stanu, jsem měla trochu šok. Lidé pohybující se po kempu na kolech, koloběžkách, pěšky, lidé připravující snídaní, umývající nádobí, ano všichni tito lidé byli nazí. Takže to byla nuda, nature kemping na vlastní voči. Tak hlavně nepanikařit, nejlepší způsob bude se asimilovat. Tak v rámci pravidel „nature“ kempu (nevím, jestli nějaká existují, ale myslím si, že ano) jsem se též přidala k většině, a užila jsem si plavání, dopolední opalovačku a četbu ve znamení „nature“.

Po dopoledním odpočinku jsme se vydala dál. Relativně pozdní výjezd až po obědě napovídal, že plán pátého dne, dojet až do Terstu, nevyjde. Nevyšel, v Kopperu jsem se zakecala s moravákama z Olomóca, a bylo jasné, že Terst bude až následující den. Olomóčáci stejně říkali, že je Terst krásně město, a tak jsem si na něj vyčlenila celý den.

Byl čtvrtek a já v dopoledních hodinách dorazila do Terstu, stihla jsem si projít katedrálu San Giusto, s opravdu parádním výhledem na celé město. Ten výhled mi však také ukázal, že se blíží cosi velkého a nebude to úplně příjemné. Koukla jsem na radar, bouřka a déšť celý den. Tak jsem si to hned po návštěvě San Giusta namířila na centrální hlavní nádraží a opět vláčkem přes Udine-Wien zpět do ČR.

A když jsem si tak jela od našeho místního nádraží domů, tak jsme se usmívala, ani nevím proč… znáte takový ten pocit, kdy se vrátíte domů, a jste prostě rádi, že jste??

Sumasumárum: 391 km s převýšením 3623 m.

Veru „veverka"