Zpět ke kořenům

Když jsem byl malej a v rodný příhraniční vesnici jsem nenacházel snad kromě fotbalu žádnej jinej zdroj sportovní zábavy, začal jsem v průjezdu našeho baráku nesměle pokukovat po dědově kole, opřeným o zeď za vraty hned vedle pohovky, na který děda trávil prospáváním svý hodiny odpočinku. Zpočátku jsem nejvíc obdivoval silně prohnutý kožený sedlo, podepřený dvěma obrovskejma ocelovejma pružinama. Pak jsem těžce studoval logiku tlustýho, hluboce prověšenýho řetězu, kterej na mě pomrkával kouskama rzi skrze svý články. Taky ten velkej stříbrnej zvonek na záhadně pozohýbanejch řiditkách mě neuvěřitelně fascinoval. Když jsem nakonec postupně pochopil systém celýho toho stroje, pocítil jsem silný nutkání, že chci bejt jako děda. Jezdit si sám po okolních cestách, lukách a polích, kde by mně proud větru příjemně rozcuchával háro a já měl bláhovej pocit svý vlastní svobody. Jakmile mně máma s tátou pořídili moje první kolo a postupně mě na něm naučili jezdit, začal můj novej vysněnej život. Život cyklisty, život samostatnýho človíčka, kterýmu zářilo štěstí z každýho póru jeho těla. Jezdil jsem doslova všude, jezdil jsem každej den, jezdil jsem kamkoli, jezdil jsem… sám. Každým šlápnutím do pedálu jsem si neuvěřitelně vychutnával klid, kterej mě v přírodě obklopoval. Každou zastávkou, kterou jsem si určil, jsem smyslně nasával vůně půdy, trávy, stromů. Byl jsem svým pánem a dělal jsem pouze to, co jsem chtěl a co mě bavilo. Po čase jsem poznal kamaráda, kterej se ke mně přidal a jezdili jsme spolu. Nalítali jsme snad stovky kiláků po všech okresních polních cestách i silnicích. Byli jsme absolutně nerozlučná dvojka a nedovedl jsem si představit, že bych už někdy jezdil jinak, než s ním. Samozřejmě, nakonec jsme odrostli a život nám ukázal každýmu jinej osud. Co však ve mně neodbytně zůstalo, byla hluboce zakořeněná láska k cyklistice. A tak jsem se po letech znovu posadil do sedla kola a začal šlapat, šlapat a šlapat… a tak jako kdysi, zase sám. Mě snad ani nikdy nenapadlo, vyhledávat dalšího cykloparťáka, až takovej jsem byl individualista samotář. Potom jsem náhodou narazil na partičku bikerů a užíval si nový společný jízdy a poznával nový lidi, jenže po pár letech se opakovalo to samý, co v případě mýho ježdění s kdysi nerozlučným kámošem - tedy postupný životní odloučení. Tento stav však trval jen do tý doby, než mi nový společný ježdění navrhl kolega z práce. Ten zase přivedl dalšího cyklokámoše kterej, světe div se, přivedl taky dalšího cyklokámoše a tak se vše kupilo a vršilo, až z toho nakonec vznikl sranda cyklo tým. Na tom by všeho všudy nebylo nic špatnýho, naopak, pokud se mezi náma pevně vydefinoval týmovej profil, kterej nás všeobecně bavil, nebylo co řešit a vše se zdálo donekonečna perfektní. Jenže přicházející noví a noví človíčkové si v hlavách přinášejí nový a nový představy o tom, jak by měly cyklojízdy vypadat, až z těch všech různorodejch představ zákonitě nastává názorovej třesk, kterej původní týmovej profil mění v podstatě k nepoznání. Prostě takovej koloběh života v cyklistický podobě. A na mně zůstalo si ujasnit, zda přijímat něco, s čím se tak stopro neztotožňuju, nebo se vrátit zpět k jasnýmu, v minulosti prověřenýmu, zpět ke svejm kořenům. Jak byste se rozhodli vy? Mám všechny rád, máme spoustu společnýho, vyváříme dobrou zábavu, obohacujeme naše životy, dodáváme si vzájemně spousty energie, jenom v tom cyklistickým projevu to už není tak úplně na stejný vlně. Takže mý finální rozhodnutí je dělat kompromis mezi rozdílnejma cyklonázorama a svým vrozeným samotařením a cejtím, že z mýho těla zase začíná zářit to stejný štěstí, jako za mlada. Zase si každou novou jízdou, každou zastávkou, každým novým poznáním, vychutnávám nádhery našeho světa. Fakt mě to takhle baví. Neboli, chvíli s týmem, chvíli sám a tak to vždycky prostřídám. Díky za vás, kámoši moji, díky všem za vše. Jedeme dál.

-©geri-