Zelenej čtvrtek, 1.4.2010

Na Zelenej čtvrtek se pouštíme na švih opět od arálu přes cíňák do gránic. Tentokrát pokračujeme průběžnou lesní cestou až do Citonic. Tady začíná silniční úsek směrem na Olbramkostel. Ale ještě v Citonicích se Pavlik rozhodne, že nám ukáže, jak si v minulosti nacvičil parakoutoul a při průjezdu „zadní“ cestou na zcela nenápadným cestním ďolíčku málem počechrá svojí hlavičkou u cesty volně položený klády. Má štěstí chlapec, už sme mohli volat sanitku. A tak po jeho krátkým otřepání nastupujeme na stanovenej olbramkosteleckej kurz. Ostrá linie tmavejch mraků od západu, který pomalu zakrývají do tý doby celej den zářící slunce, by nám měla bejt varováním. Ale někteří zkušení meteomazáci tento jev obratem odbejvají větičkami typu „To půjde bokem“ nebo „To se rozfouká“… Dobrá teda. V olbramu dáváme chvíli první krátký občerstvení. Striktně držíme stanovenej kurz a asi 200 metrech jízdy po „jihlavský“ hlavní silnici zatáčíme vpravo do terénu na polňačku. Ta nás vyflusává na lesní asfaltce, kterou je všema směrama propletenej celej tamnější les. My pokračujeme mírným stoupáním směrem k lomu. Ještě před lomem dojíždíme statnou rusovlásku, jedoucí společně s mladým střívkem. Za lomem hlásí Kuře defekt zadního kola. Obratně se s tímto problémem popasuje a tak se po pár minutách vydáváme dál vpravo po boskovštejnsko – jevišovický silnici. Po krátký chvíli z ní však uhejbáme vlevo do lesa po „žlutý“. Po týto barevný kombinaci dojíždíme lesem a polem v podstatě až do Střelic, odkud je to už jenom jako když střelí kousek do Jevišovic. Zde, v hospě U melounů, konečně dáváme to, po čem tak lačně dychtíme – zelenou třináctku. A je fakt superní! Zároveň nás však nenápadně vyrušujou padající kapky, lehce šimrající po rukou. Náš rychlej pohled na oblohu odhaluje neobvyklou čerň v podstatě po celým horizontu. Asi v částečným psychozkratu nasedáme na biky a neohroženě se vydáváme vstříc týto černý cloně. Avšak hned po nájezdu do terénu přichází příkrej zásah přírody. Hustej déšť nás nekompromisně zahání k ústupu do Bojanovic. Před lištárnou, u rybníčka, sou dvě boudy autobusovejch zastávek přes silnici naproti sobě a ty se stávají našim spásným útočištěm. V neustávajícím dešti zpočátku zkoušíme zachraňovat před projíždějícíma autama žáby, který se vydávají z rybníčku přes silnici pářit směrem kamsi do polí. Pak nás to už fakt po asi hoďce a půl neba, proudy vody padají pořád dál, začínáme klepat kosu a tak voláme taxála. Sharan s vlekem nás odváží do našeho „city“. Radek má geniální nápad stavit se ještě na nějaký zelený, když už sme toho moc nepojezdili. Tak se necháváme vyhodit u Viktorky. A déšť zrovna téměř přestává!!! Rozrážíme dveře lokálu a…: „Pánové, zelený pivko právě došlo!“ Super, ze žalu mlaskneme pár Hostánků a vůbec nás nenapadá, že můžeme taky v duchu tohoto stylovýho zelenýho dne mlasknout stylově peprmintovou zelenou… Takže snad příště. A tím je pro dnešek finýto. Ne, vlastně ještě ne. Venku pro jistotu zase leje jak z konve. Takže domů každej z nás doráží přece jenom docela feso promočenej… To by kua bylo, aby nebylo, né!

Zelení nešťastníci: Loudozeleník, Pájozeleník, Lájozeleník, Kuřitozeleník a Rádozeleník…