Vlakovka do CHKO Moravský kras, 30.9.2012

Rozhodli jsme se projet malebným terénem v CHKO Moravský kras. To znamenalo nasednout v neděli ráno na již obvyklý vlakový spoj dvě minuty před sedmou a vydat se směrem na Brno. Pravda, ne každému se podařilo správně nastavit budík. A tak se stalo, že když už ostatní nastupovali do vlaku, chyběl na seřadišti Geri, který se právě doma vysvlékal z pyžama v domnění, že má do odjezdu hodinu čas. Neměl, takže v rychlosti nakopl svoji káru a s bikem na střeše se urychleně přesunul na nádraží do Miroslavi. Zde podle plánu čekal na spoj i Vojta. Nakonec se tedy celá tlupa zkompletovala na miroslavském perónu a mohlo se pokračovat na štatl. Krátce po deváté už jsme vyndávali biky ven z vagónu na brněnském hlavním a betelné biker Marcello nám všem tisknul ruce na přivítání. Nacvakali jsme boty do pedálů a přes Cejl a Maloměřice se vydali cyklostezkou podél železniční tratě do Bílovic nad Svitavou. První, co nás v Bílovicích praštilo do nosu, byla restaurace Sokolovna a tak jsme se tam občerstvili. Za chvíli jsme však opět nasedli na kola a vydali se vstříc dobrodružství v okolním terénu. Nejdřív jsme vystoupali na turistickou červenou a po ní pokračovali směrem vzhůru do lesů nad Řícmanicema. Po chvíli jsme se napojili na turistickou modrou, aby nás potkalo nejprudší stoupání dne, kdy začaly padat i první kapky potu. Pak jsme absolvovali malé sjezdíky i lesní traily, až jsem vyjeli na silnici, která nás dovedla do Křtin. Hned na první křižovatce ve vsi jsme narazili na hospodu U Farlíků a protože byl zrovna čas oběda, zakotvili jsme. Dobrá, chápající obsluha, výborné jídlo i pití, nebylo co řešit. Protože místní zvony právě odbíjely poledne a Louda se přesně v poledne stejného dne před pár lety narodil, popřál mu Pája s malým dortíkem a pak i ostatní. Po obědě jsme na chvíli nahlédli do místního nádherně malovaného barokního chrámu. Po této prohlídce následovalo stoupání přímo z křtinské křižovatky na krásný lesní trail, kde jsme projížděli kolem Zemanova žlebu hlubokými lesy do Rudic. Pravda, cestou trochu opruzoval Marcello se svým defektem, ale co už. Stále doufáme, že jednou pochopí, jak správně připravit svůj bike na túru v náročném terénu ;-) V Rudicích je jednoznačnou atrakcí Rudické propadání. Je to potůček v lese, ústící do devadesát metrů hluboké díry ve skále. George si posteskl, že je škoda, že s ním nejsou jeho holky. Prý by jim řekl, že tohle je peklo :-O Zatím co si všichni prohlíželi tu záhadu, lepil Marcello druhou díru… :-S Z Rudic jsme po asfaltových a polních cestách dorazili do Vilémovic, což je už kousek od Macochy. Nejdřív jsme si sjeli krátkou kamenitou cestičku po louce za svodidly, abychom pak serpentinami po silnici konečně vystoupali nad samotnou Macochu. Při pohledu ze známé vyhlídky dolů do té hloubky se nám všem trochu zvedly žaludky. Jakmile jsme se občerstvili, vydali jsme se po silnici zpět přes Vilémovice do Jedovnice. Tam jsme za rybníkem Olšovec vystoupali opět do lesů a postupně projeli částečně i po silnici do Bukoviny. U Březiny jsme udělali zkratku kolem lesa a pak už jenom najeli na krásnou lesní trailovitou stezku po turistické modré, která vyústila v Ochozu u Brna. Na dvorku jedné zdejší hospůdky s příjemnou obsluhou jsme si dali večeři laděnou ve stylu mexických specialit. Za Ochozem nás čekala finální nirvána dne. Po zatočení vlevo ze silnice jsme sjeli na výtečné lesní traily, stezky a cesty, postupně se linoucí kolem Údolí Říčky, Jeskyně Pekárny, Rybníku Horek, Muchovy boudy, nádržemi Pod hrádkem a U Kadlecova mlýna až do Mariánského údolí.  Kameny střídaly kořeny, brodíky, lávky i klopenky v zatáčkách. Pilotování biků bylo náročnější, avšak zvládatelné. Vzhledem k nemilosrdně postupujícímu času jsme zvyšovali tempo jízdy, takže jsme se chvílemi pohybovali téměř v závodních rychlostech... Na konci této taškařice nás pak čekal už jen přesun pokud možno nejkratší trasou přes Líšeň, Bílou Horu a Žídenice zpět k hlavnímu vlakovému nádraží.  Není třeba zdůrazňovat, že tento přesun se podobal špičkovému závodnímu silničnímu kritériu. Ovšem naše vytrénované svaly to nakonec dokázaly a deset minut před plánovaným odjezdem vlaku jsme nakládali biky do vagónu. Marcello se s náma rozloučil a my se vydali zpět směrem do našeho city. Při přesedání v Miroslavi byl sice na tečku průvodčí z přestupové soupravy, který si zřejmě filtroval mindrák z prošustrované neděle v pracovním procesu, ale nakonec jsme šťastně dorazili do cíle. Vlastně, ještě ne, cíl byl až při závěrečné tiskovce U vyschlé dásně, to je přece jasné, ne! :-)

Macocháčtí bikeři: Mára, Geri, Lála, Marcello, George, Louda, Vendy, Piki, Pája + Vojta.