Vlakovka - z Moravských Bránic do Moravského Krumlova kolem říček Jihlavy a Rokytné, 24.11.2012

Louda má rád uzavřené, romantické příběhy. Pokud jsme v minulých letech postupně napsali plášti našich biků dvě kapitoly tras kolem říčky Rokytné, bylo jasné, že k úspěšnému dokončení správné trilogie je třeba napsat kapitolu závěrečnou. A návrh této kapitoly Louda po roce předložil: z Moravských Bránic do Moravského Krumlova. Samozřejmě jsme ji s nadšením přijali. O tom, že se vyjíždělo tradičně těsně před sedmou z vlakového nádraží v city, se není třeba už moc zmiňovat. O tom, že opět někdo zaspal, tedy tentokrát konkrétně Mára, už možná ano. Horší je, že neměl možnost tuto skutečnost nějak napravit a tak bylo na startu hned o jednoho méně. Nakonec zůstalo na bikové skotačení kolem oblíbené říčky tak nějak filmově sedm statečných: Lála, Saša, Jarda, Geri, Pája, Louda. Jistě, tím sedmým se stal Marcello, s kterým byl domluven sraz na nádraží v Bránicích. Poplácali jsme se s ním na uvítanou po ramenou. Vždy ho rádi vidíme. Hned u bránického nádraží jsme pak najeli na červenou turistickou trasu. Ta nás nejdřív vyvedla na protější kopec nad nádražím. Potom kolem vinohradu a dál lehčím terénem do Ivančického letoviska. Zde jsme u Penzionu pro pohozené pány pořídili pár vzpomínkových fotografií a pokračovali po červené mírným stoupáním k Sedmihradské hoře. Trochu omylem jsme sice přejeli k modré trase a tím jsme minuli rozhlednu Na Oklikách. Zato jsme si ale mohli dosyta užít solidní sjezd po křížové cestě od kaple svatého Jakuba. Tato cesta k našemu překvapení vyústila na „proslavené“ Hřbitovní ulici v Ivančicích. Ano, proslavené z našeho pohledu, protože je na ní umístěna výrobna námi všemi oblíbených, „proslulých“ bramborových lupínků. Proslulých svojí výbornou chutí a již legendární mastnotou, která nám bikerům, razícím heslo nemažete-nejedete, vždy nadmíru vyhovovala. V Ivančicích jsme dojeli na náměstí, kde jsme dali v hotelu ranní kávičku. Potom jsme se napojili opět na modrou turistickou a po přejetí řeky Jihlavy přes mostek u Dlouhé zahrádky jsme kolem kopečku Kumán dojeli k „naší“ říčce Rokytné. Nejdřív jsme se spořádaně vydali kolem Němčické hájovny oficiální trasou. Potom jsme si řekli, že takto by to bylo moc jednoduché a tak jsme se vrátili zpět k hájovně a vydali se po druhé straně řeky. Zde byla vyšlapána jakási rybářská pěšinka, která se nám tuze líbila. Z našeho pohledu optimální trailík, sem tam nesjízdný, ale o to víc zábavný. Postupně jsme po něm dojeli do chatové osady Na Zadních. Z této osady jsme vystoupali na silnici, po které jsme dojeli do Budkovic. A protože bylo zrovna pravé poledne, zatočili jsme rovnou do místí HOSPŮDKY na oběd. A dočkali jsme se „ráje“ na zemi! Příjemní majitelé, ochotná obsluha, chutné nápoje a vynikající gulášek světových parametrů!  No co si přát víc? Snad jenom to příslovečné kanape na krátké schrupnutí… :-) Ale my jsme sem nepřijeli spát a tak jsme se po nějakém čase rozloučili a přes lávku Pod Budkovicemi se znovu přesunuli na modrou turistickou trasu u říčky. Kolem Krumlovsko-rokytenských slepenců, což je nádherný skalní útvar těsně u vody, jsme dojeli do osady Rokytná. Za kostelem svatého Leopolda jsme sjeli krásným technickým sjezdíkem na cestu Pod Zámkem, která vyústila, světe div se, pod zámkem… Konkrétně pod zámkem v Moravském Krumlově. Hned za tunelem, na Zámecké ulici, jsme se rozloučili s Marcellem, pro kterého, pokud s námi nechtěl jet až do našeho city, trasa právě zde končila. Uronili jsme poslední rozlučkové slzy, ale trochu nás hřála myšlenka, že jsme mu konečně dokázali trochu lépe naladit jeho, do té doby velice necitlivě nastaveného, Epica. Snad se do něj Marcello nebude už nějak zásadně šťourat, nebo hrozí, že z něj zase udělá tvrdé „prkno“… Z Moravského Krumlova se nám všem ostatním nechtělo jet v žádném případě zpět na city vlakem a tak jsme vyrazili po vlastní ose. Do Rybníků jsme dojeli po nám již známé žluté turistické. Potom jsme po silnici přejeli do Dobelic s tím, že odsud budeme pokračovat dál polními cestami. Ovšem po absolvování první části trasy stoupáním na Díly, jsme museli briskně přehodnotit naše plány, protože biky se nám okamžitě zalepily „metráky“ bláta. A tak jsme první možnou cestou kolem Horní Kousové hory vyjeli z polí zpět na silnici. Bylo to jasné, od tohoto okamžiku už budeme nuceni pouze k striktně silničnímu kritériu. V Hostěradicích u benzinové pumpy nám velice ochotná a sympatická spolumajitelka místní autoopravny zapůjčila příruční wapku a tím velice ulehčila našemu zabahněnému trápení. Další silniční trasu přes Vítonice, Prosiměřice, Těšetice a Suchohrdly není třeba nějak komentovat. Každopádně, kolem šesté večer jsme byli zpět v city. A přesto, že silničních kilometrů bylo tentokrát neplánovaně mnohem víc, než těch terénních, byla to možná jedna z nejpříjemnějších a nejuvolněnějších vyjížděk, jaké jsme kdy uskutečnili. Už teď se těšíme na zahájení další, nové, romantické trilogie! :-)

Rokytňanští trilogisté: Lála, Saša, Geri, Pája, Louda, Jarda a Marcello.