Vlakovka 4.7 - Z Moravského Krumlova po žluté proti proudu Rokytné, 19.11.2011

Obvykle se všichni jenom trochu protřelí bikeři z našeho city vydávají zdolávat žlutou turistickou trasu kolem říčky Rokytný někde od Jaroměřic nad Rokytnou směrem po proudu až do Tavíkovic. Louda dostal nápad, zkusit si tuto stezku projet kousek opačným směrem, tedy proti proudu řeky. Takže sobotní ráno těsně před sedmou nastupujeme s bikama do vlaku a razíme směr Moravskej Krumlov. Čeká nás samozřejmě jedno obligátní přesedání v Hrušovanech nad Jevišovkou, ale na to už jsme si zvykli. Větší smutek v nás vyvolává skutečnost, že oproti poslední vlakovce nesedíme v tom supermoderním vagónu se spoustou různejch barevnejch tlačítek. Potvrdilo se, že slavný Český dráhy na tom ještě nejsou zdaleka tak dobře, jak to minule vypadalo. Zato poplatky za kola i za jízdný už na hodně slušný úrovni mají… Kolem čtvrt na devět dojíždíme na moravskokrumlovskej nádr, kterej, opuštěnej asi dva kilometry od města, je celej renovovanej. Po úplně nový silnici jedeme po turistický modrý kolem kostela Sv. Floriána směrem do Krumlova. U Sv. Floriána nás mile překvapuje nádhernej, malebně se točící technickej sjezdík dolů k mostku přes Rokytnou.  Potom projíždíme městečkem přes známý náměstí až k Týnskýmu rybníku. Tady už se pohybujeme po plánovaný žlutý turistický, která nás bude doprovázet celou cestu proti proudu řeky. Trasa nás zpočátku vede nenáročným terénem kolem Svatý Markéty do Rybníků. Z Rybníků až skoro na Vémyslický koupaliště nás však nemile překvapuje velká nuda – čerstvě vyasfaltovaná, ještě nedávno polní cesta!  Potom už se naštěstí cesta trochu víc kultivuje do techničtějšího profilu. Avšak u Oulehlova Mlejna nás čeká další smutný překvápko. Na mapě vyznačená žlutá těsně kolem řeky se nekoná a je přesměrována po silnici do Tulešic. Louda se marně pokouší najít nějakou cestičku směrem k vodě. Neva, tak si to za Tulešicema vynahradíme, ne! A taky že jo. Před Čermákovicema směrem na Alínkov začíná tvrdá, nesjízdná a málem i neschůdná skalnatá stezka, kdy pád dolů do vody hrozí neskutečně často. Potíme se jenom z toho pocitu, že se můžeme každou chvíli koupat v oblečení i s bikem. Za Alínkovem náročnost trasy trochu polevuje a my začínáme zase šlapat do pedálů. Po pár kilometrech se však vše vrací do „starejch“ kolejí. Házíme biky znovu na ramena a náročná cykloturistika vstupuje do svýho druhýho dějství. Když už máme kompletně odřený boty i návleky na nich, vysvobozuje nás v úseku od Valova Mlejna krásně sjízdná cesta, vinoucí se lesem kolem řeky, zasypaná velkým množstvím spadlýho listí. Abychom se neradovali úplně, tak do třetice všeho dobrýho či zlýho, začíná zhruba od Bendova Mlejna další, v pořadí třetí cykloturistická ouvertura. Aby to nebylo tak jednoduchý, schválně se plahočíme po druhým břehu, než vede ta turistická žlutá. No a co! Nakonec se prokousáváme až k Tavíkovickýmu mostu. Využíváme situace a jedeme si „popovídat“ s Romanem, kterej se na nás usmívá z fotky ve „svý“ zatáčce… Potom sjíždíme do Tavíkovic, kde dáváme první občerstvení v hospě u silnice. Na zdi tam mají jako zajímavůstku vystaveny snad všechny viněty lahvovýho Hostanu, co kdy byly na láhve lepeny. Zrovna když se chystáme pokračovat v jízdě, přichází na kávičku do hospy nimrod „Tesil“, náš bejvalej kolega z práce. Číší z něho spokojenost z dopoledního honu, i když na vlečce zatím visí jenom dva zajíci. Pak pokračujeme po silnici kolem Přeskačí do Křepic. Za nima trochu uhejbáme na polní cestu, abychom nejeli až do Mikulovic po asfaltu. Z Mikulovic to samozřejmě dáváme úvozem přes Mikulovickej potůček do Němčiček. Potom dalším úvozem sjíždíme do Plavče. Za Plavčí uhejbáme kousek vpravo směrem na Báboveckej les. Po jeho kraji a pak přes pole dojíždíme až ke koupališti Pohoda v Únanově. Tady se s náma loučí Piki, kterej bydlí hned u silnice, stoupající na stezku „evropský únie“. Ostatní pokračujou přes kopec do Přímětic. Odstud pak do Městskýho lesíka, kde jsou biky zasukovány dvěma alarmy k sloupu u restaurace Diana a jde se na dobrou polívečku a gulášek. Docela slušný zahřátí kvalitním jídlem ve stále se horšícím počasí nám vyhovuje. Největší překvápko však připravila Diana tím, že tam jsou pořád ti samí číšníci, jako už před dvaceti lety…  Celkově lze projetou trasu hodnotit za zajímavou, i když místy by se solidní pohorky na přezutí docela hodily. Na oslavu šťastnýho návratu dáváme v Dásni ještě pár svetrů s Ivčou a jedeme se naložit do teplý vany.

4.7 vlakoví jezdci: Geri, Louda, Pája a Piki