Už příště!

Nahoře na horizontu, tam, kde žluté paprsky prosvětlují jehličnany, tam určitě mám šanci. Tam to dnes musí klapnout. Zrychluje se mi tep, nervózně upravuji brýle, zaostřuji zrak. A je to tady! Horizont, vnitřní napětí, zbystřené smysly a… nic. Pouštím bike z kopce, nechápavě vrtím hlavou. Následuje krásný trail, úzká stezka, po stranách lemovaná tmavě zeleným, sametově se tvářícím mechem. Kolem dokola vůně dřeva, ledabyle popadané šišky a jehličí, do kterého se pneumatiky příjemně boří. Ano, tady, tady v tom ráji, támhle za tou zatáčkou, hned za tím mohutným, padlým kmenem, tam by to mohlo vyjít. Vždyť je to doslova osudová scenérie! Zatáčím, klopím stroj, rovnám svůj pohled před sebe a… nic. Zklamaně spouštím zrak pár metrů před bike a smutně sleduji stopu. Šlapu dál. Začínám se blížit k hrázi. Nádherný rybník, který na mě vždy zničehonic zamrká odleskem své hladiny uprostřed lesního porostu. Romanticky umístěná destinace, příležitost o samotě se osvěžit, opřít bike o strom a polaskat se s teplou vodou na místě, kde ani plavek není třeba. Začínám tomu zase věřit. Ve stoupání řadím nelogicky těžší pastorek, zrychluji kadenci šlapání, dychtivě vzhlížím na hranu přírodního valu před sebou. Tady, tady v tom místě přirozeného klidu, tady v té oáze dychtivých vjemů se to už přece musí stát realitou! Tady se mi konečně musí zastavit tou krásou dech! Najíždím do posledního zlomu, přes poslední terénní nerovnost, jsem konečně tam a… a nic. Smutně slézám z biku, trochu apaticky projíždím rukama vodu pár oblouky jen tak a pak uháním pryč. K večeru dojíždím domů. Usedám do křesla, odevzdaně otáčím hlavu doprava na štos oblíbených časopisů. Nakonec mi to nedá a jeden vytáhnu. Schválně ten uprostřed. A stačí jenom dvakrát zalistovat, dvakrát si namátkově tipnout a… a je to tady! Zase jsem se dočkal! A zase doma v obýváku! Je tam! Krásná smyslná, usmívající se, v plné kondici, prostě dokonalá. Zaklapnu rychle časopis, zhasínám lampičku, uléhám a otáčím se na posteli. Příště to už určitě vyjde, příště už určitě přetrhnu tu celoživotní smůlu!  Vždyť existuje, vždyť stačí jenom dvakrát zalistovat nebo dvakrát kliknout myší! Určitě je skutečná, když ji každý dokáže vyfotit! V každém časopisu, na každé webové stránce! Co dělám špatně? Co může být příčinou, že jsem ji osobně ještě nikdy nepotkal? Krásnou bikovou vílu! Nechápu, nechápu… Musí existovat! Klíží se mi oči, usínám. Zoufám, ale stále doufám. Už příště…

-©geri-