Na zdraví! 3.6.2010

Hledání novejch obzorů je vždy zajímavý. Někdy se dostaví překvápko, někdy třeba i rozpaky. Louda má i přes tato úskalí neuvěřitelnej entuziasmus s hledáním novejch obzorů bojovat a my mu v tomto boji držíme palce a budeme ho určo aktivně podporovat. Je to vlastně v zájmu nás všech. Dneska to má bejt upgrade známý trasy „dvou přehrad“ na trasu „tří přehrad“. Tak dem na to. Vod hřbitova frčíme přes červeňák a zahrádky do Suchohrdel. Tentokrát nejedeme až do „myší díry“ ale projíždíme velkým tunelem. Chvíli jedeme proti proudu potoka, pak točíme vpravo a asi po sto metrech nás čeká nám známej technickej prudkej výjezd lesíkem až na pole. Pak kousek doleva po okraji pole a zpětnej vjezd do lesíka a pokračování až k Napoleonovýmu dubu. Ze Suchohrdel jedeme na Purkrábku. Tady se dáváme po „zelený“ až k Těšetický přehradě. Při sjezdu k ní se pokoušíme o pár akčních fotek, ale pořád sou ty fotky mázlý a tak furt pokračuje marný hledání nastavení tý správný uzávěrky ve foťáku. Za přehradou klasicky lehce stoupáme U Mlýnku a kolem Kamenný hory pak objíždíme zprava. Nově točíme ještě víc vpravo, přímo do Kyjovic. Čekujem dojet k Jevišovce u polí V Rybníku. Daří se to průjezdem vysokou trávou, ale deklarovanej mostek podle mapy se nekoná. Asi někam zmizel. Vidíme jenom lehce rozdováděnou řeku. Tak se kousek vracíme a jedeme do Žerotic po silnici. Pak pokračujem do Želetic. Na horizontu křižovatky nad touto vsí vidíme v dáli blížící se dešťový mraky. Zahajujem horečný hledání nějaký hospy. Nakonec nacházíme jedinej želetickej výčep, situovanej v místním sportovním areálu. Dáváme „taktický“ občerstvení – octan je OK. Zvláštní je, že hospa je plná ženskejch, který úderem sedmý jako na povel balí kufry a houfně mizí. Asi to tady mají rozdělený a vod sedmý nastupujou do nálevny chlapáci. Deštík se moc nekoná a tak pokračujem dál po silnici do Morašic. Vodtud jedeme pořád po silnici až do Višňového. Tady se ptáme místní omladiny na správnej směr, kterým se dostat k Dunajovický přehradě. Dávají nám pokyn jet směrem do lesa nad vsí na Mlýnek. Tady v lese už nacházíme správnou cestu směrem k přehradě a krásným dlouhým sjezdíkem, při kterým překonáváme asi pět brodíků, vyjíždíme nakonec skutečně u přehrady. Kuře náhle hlásí defekt a tak máme čas i na pár romantickejch snímků u vody. Vod přehrady stoupáme lesem směrem na Mikulovice. Tentokrát se pro změnu chlubí Kuře, že z Mikulovic pochází jeho máti. Těsně před Mikulovicema však uhejbáme vlevo do vinohradu. Postupně sjíždíme víc a víc z kopce až nakonec dorážíme k přehradě výrovický. Objíždíme ji zadem, částečně pěkným bahenním sajrajtem, částečně po docela slušným zbytku asfaltu a vyjíždíme na silnici v Plavči. Tma už je dóst hustá a tak máme jediný východisko – jet až do city po silnici. Za blikajících světel to není žádnej problém. Jenom ve stoupáních na tvrdým silničním povrchu Loudič pociťuje náhlej hendikep celopéra oproti pevnejm bikům. Vod cedule města to pak Kuře s Loudou mastí kolem nový nemocnice rovnou do občerstvovny, zatímco Pája s Gerim jedou zase vošplouchnout zabahněný biky na „aralku“. Na konci trasy tachometr hlásí asi 60 kiláků. To de. V Dásni je už potřetí za sebou Peťulka a je vidět, že je pěkně utahaná. Přesto se snaží bejt příjemná a to se cení. Protože je však venku i přes začátek června pořád zima jak sfiň, dáváme jen pár rezavejch kozlíkovskejch "pohlazení" a k nim ještě pár zelenejch "svetrů", brzy balíme a jedem se zahřát do teplý sprchy. Letos kua asi léto nebude…

Hledající, tápající, zabahnění bikeři: Kuře, Pája, Geri a Louda.