Česká Kanada, 31.7.2015

Protože se nově zrozené racing jádro Louda teamu, vybavené převážně velkými černými hodinkami na rukách, v poslední době věnuje raději tajnému překonávání různých hyper-super-manů či zbrojení na závody a o klasické bikerské vyjížďky, mapující krásné přírodní destinace, opadl zájem, rozhodli jsme se pouze ve dvojici s Janou vydat bikovat poslední červencový den do lesů České Kanady. Jako pomyslnou startovní čáru jsme zvolili hráz rybníku Zvůle. Kemp na protilehlém břehu přetékal rekreanty, takže jsme před tou hordou sluncechtivých hlav urychleně nasedli na biky a zmizeli po červené turistické v přilehlém lese. Hned v úvodu naší jízdy nás čekala přenádherná, vlnící se stezka, plná měkkého jehličí, proložená malými, vyčnívajícími kořeny i hřbety různých kamenů. Okamžitě jsme se oba smáli a s radostí hluboce nadechovali do plic okolní čistý vzduch. Tato nádhera však bohužel končila již asi po dvou kilometrech krátkým nájezdem na silnici v Terezíně. My jsme ale po pár metrech hned sjeli ze silnice vpravo a po houpavé šotolinové cestě se vydali směrem k Cikánské studánce. V protisměru jsme potkali rodinku s dvěma malými bikery, kteří nás doslova předpisově pozdravili a to nás lehce utvrdilo, že jedeme správným směrem. Po pár kilometrech jsme opět trefili lesní silnici a tak jsme po ní zahnuli tentokrát vlevo a postupně dojeli na křižovatku u Rožnova. Přímo naproti nám se na louce za ohradou páslo stádo bizonů. Zřejmě však byli ze spousty turistů již značně znechuceni, a tak se pásli až na druhé straně ohrady asi kilometr od silnice. Marně jsem se za pomocí zoomu snažil o trochu smysluplnou fotografii těchto zvířat, která u nás volně v přírodě k vidění nejsou. Kousek dál jsme pak narazili na budovu oficiální bizoní farmy, doplněnou o komerční restauraci, ve které byly nabízeny za velké peníze pochoutky z nešťastných bizonů…  No jak se říká, proti gustu žádný dišputát, že. Raději jsme hned pokračovali dál po modré turistické do přilehlých luk. Mezi rybníky Bochník a Pišta jsme udělali památeční fotografii u indiánského totemu, abychom nostalgicky pomyslně drželi krátký smutek za všechny zkonzumované steaky z krásných bizoních zvířat… Kousek za hraničním kamenem Čechy-Morava jsme údolím potoka Pstruhovec sjeli dlouhým skotačivým sjezdem ke stejnojmennému rybníku. K našemu překvapení jsme na hrázi tohoto rybníku narazili na jakousi meditující jogínku, mající nohu málem za krkem, ležíce přitom přesně uprostřed cesty. Ačkoli jsme ji málem přejeli, ani se nehla, natož aby aspoň oko otevřela. Možná už byla mrtvá, kdo ví… Na následující křižovatce Nad rybníkem Pstruhovcem jsme zvolili pro nás správný směr a kolem vod Jalovce a Punčošky dojeli ke stoupání na silnici u Vítěněvsi. Pak už se stačilo jen pevněji opřít do pedálů a vlevo mezi stromy se po chvíli objevila hranatá silueta hradu Landštejn. Zaparkovali jsme biky před vchodem do hradu a šli ho obhlédnout z venku, protože průvod hradem jsme zrovna zmeškali a vlastně i tak jsme o něj nějak zvlášť nestáli. Naše obhlídka však netrvala dlouho, protože se na nás všude doslova vrhaly zvlášť agresivní světle žluté vosy, které nás svojí nečekanou aktivitou doslova překvapily. Rozhodli jsme se tedy raději podívat se na nedalekou přehradu. Po krátkém sjezdu od hradu však bylo naše zklamání velké, protože vodní nádrž Landštejn byla vybudována jako striktně vodárenská s ochranným pásmem I. stupně, takže jsme si přes všechny brány, ploty a výstražné tabule připadali téměř jako v tajné nevadské oblasti 51… Vrátili jsme se tedy zpět na Landštejn a dali si i přes opakované protesty žlutých vos něco k snědku v jedné ze čtyř možných místních restaurací.  Po obědě jsme se vrátili po silnici kousek zpět do Vratíněvsi, ze které jsme však již najeli na novou trasu, červenou turistickou směrem na Kaproun. Ponořili jsme se opět do krásných okolních lesů, kdy jsme kolem Kamenného vrchu, přes Rožnovské lesy, okolo Klenovského rybníku a Klenovské samoty dojeli na silnici u Kaprounu. A proč Kaproun? Na samotné vesničce o pár domech nic zvláštního není, avšak kousek pod ní vede známá úzkorozchodná železnice, která má mimo jiné i líbivou zastávku Kaproun-železnice. Kromě přenádherné lesní scenérie zastávky je zajímavá také tím, že v ní byl z vlaku vyhozen „známý“ český všeuměl Jára Cimrman, čehož jasným důkazem je pomník, tvořený z odlitku Járovy postavy, zabořené čelem do země… :-) Než jsme stačili tento pohnutý historický okamžik vstřebat, přisupěla za mocného prskání vlaková souprava směrem od Jindřichova Hradce. Jednomu skoro až naskakovala husí kůže z toho pekelného stroje. Nasedli jsme raději na biky a kolem Cimrmanova ohniště (!) se vydali po turistické zelené zpět na silnici v Kaprounu. Pokračovali jsme po asfaltové 151 směrem na křižovatku Pod vysokým kamenem. Zde jsme zahnutím vpravo ze silnice sjeli pod Velký kopec. Poté jsme vystoupali na lesní křižovatku U Velkého kopce, pokračovali rovně dál na lesní křižovatku Mostecké podlesí a potom už jen vyústili na silnici Pod Skalou. Zde jsme zatočili vpravo a asi po třech silničních kilometrech dojeli zpět na hráz Zvůle. Jak zhodnotit tento výlet? Dle očekávání kladně, protože o krásných čistých lesích České Kanady snad ani nic záporného napsat nelze. Vlastně, možná, že by přece jen něco…? No jo, přece ty agresivní vosy, ty vosy… :-)

Českokanadští jezdci Jana a Geri