American bunny hop

Ani nevím, proč vlastně jedu s Georgem a Malým Márou do štatlu. Naše biky naložený v autě, v náladě posádky problikávající lehký napětí, ale prej to bude zábava. No tak jo! Zastavujeme na smluveným místě u jednoho obchoďáku a čekáme na svýho učitele. Přesně ve smluvenou dobu přijíždí od pohledu ostřílenej biker na all mountain celopéru. Prej "hoj, já jsem Keli a naučím vás trochu skákat na biku..." Aha, no nazdar, uvědomuju si, proč jsme vlastně tady a moje tělo se lehce zatřese nervozitou. Připojují se k nám ještě dva místní bikeři, lační taky se něco naučit. Keli se rozjíždí a my za ním, protože vhodnej terén je údajně asi dva kiláčky od obchoďáku. Na kraji lesního porostu, v podstatě už za městem, náš guru zastavuje na rovný asfaltový cestě a sděluje, že tady začneme (!?). Tady? Tak jo. Hned v zápětí ale zjišťujeme, že máme před sebou hodně zkušenýho spíkra, kterej dokáže krásně a přehledně vše potřebný vysvětlit. "Naučím vás především bunnyhop, což je takovej základ", zahajuje Keli a nám začíná bejt jasný, že dnes to bude asi trochu dřina. Bunny hop je prej anglickej a americkej, přičemž ten správnější z obou je ten americkej, kterej nevyužívá v odrazu kufry pedálů. Má v podstatě tři fáze, odraz, přenesení váhy a doskok. Takže začínáme samozřejmě tím odrazem. Už při prvních pokusech nadhození předního kola vzhůru chápu, proč jsme na rovným asfaltu. Není to totiž vůbec jednoduchý.  Zvlášť pro jedince jako já, kterej snad v životě na biku pořádně nevyskočil. Když už se mi ty odrazy předního kola jakž takž daří, dostáváme pokyn, že přejdeme do fáze dvě, což je přenesení váhy. Samozřejmostí by prej mělo bejt spojení obou fází dohromady... Chjo, tak hurá do toho. Nebudu se přetvařovat, cejtím, že jsem mezi všema účastníkama školení v podstatě největší dřevák. Možná jako poslednímu se mi daří jakž takž zvládnout obě fáze a už nás Keli nahání, že musíme pokročit dál a zvládnout zakomponovat i fázi třetí, což je zapření se do pedálů tlakem těla a doskok na přední kolo biku. Ano, na přední, což by mě dřív nikdy nenapadlo, ale vážně to jde a je to ta jediná správná varianta. Stačí jen pevněji držet řidítka a nesuknout při dopadu rukama. A tak znovu a znovu, rozjezd, přikrčení rukama před odrazem, pak přední kolo vzhůru s přenesením váhy těla víc dopředu, současný zapření se do pedálů a krátkej let s doskokem. Po zhruba desátým pokusu začínám cejtit ramena a zápěstí. Jo jo, nebude to sranda. "Tak dobrá, jedeme do terénu", říká najednou Keli a my zajíždíme trochu do lesa. Už zdáli vidím malou terénní "vlnku" a prohlašuju "tak to nedám!" Avšak Keli trpělivě znovu ujasňuje a vysvětluje, jak přenýst právě tady do reality to, co jsme se o kousek vejš naučili. Musíš se prostě dostatečně rozjet, před vlnkou už zásadně nebrzdit a pokud možno přesně na vrcholu nerovnosti v rychlosti zapojit všechny tři naučený fáze dohromady v jeden american bunny hop. A ono to fakt funguje! Jasně, chybiček je pořád dost, ale v zásadě to začíná po několika pokusech do sebe všechno zapadat. "Tak jedeme dál", hlásí po chvíli Keli. Polykám na sucho a s vyvalenejma očima jedu za ním. Po pár desítkách metrů nám předvádí novou atrakci, kterou je zhruba dvojnásobně větší "vlnka", než ta první. "Tak to nedám", rezolutně prohlašuju svoji prupovídku. "O nic nejde, jen je třeba o něco větší rychlost", dostává se nám uklidnění od našeho zkušenýho lektora. Tak jo, jdeme na to. Nebudu asi dál rozvádět, jaký je pokračování výuky. Stačí snad jen přiznat, že nakonec absolvuju i jakejsi let do menší rokle s následným brzdícím protivýjezdem, kterej bych ještě před hoďkou nedal ani omylem. Finále máme na jakýsi soustavě malejch i velkejch skoků na protilehlým kopci, kdy George s Malým Márou dávají dokonce i první z těch větších skoků, což já samozřejmě z taktickejch důvodů vynechávám. Přiznám se, že jednak už jsem unavenej a jednak ještě stále mám tik z toho, že bych mohl uslyšet to krátký suchý praskunutí, když rupe nějaká část bikovýho rámu. A to bych vážně nerad, to fakt ne. Každopádně je mi ve finále jasný, proč jsem se tohoto kurzu zúčastnil. Myslím si, že se ze mě teď nestane sjezdař první třídy, to určitě ne. Jen vím, že mě může míň věcí při jízdě na biku překvapit, protože znám zase víc fíglů, jak případný nepředvídaný situace řešit. A o to mi šlo. Takže můžu s klidem říct, že teď dokážu o něco líp "kill the trail". 

-©geri-