Lahofer Author Cup, pláž Vranovské přehrady - 31.8.2019

Lahofer_Author_Cup_2019_51km_LT.pdf (184768)

Lahofer_Author_Cup_2019_děti_7-9let_LT.pdf (121643)

Lahofer_Author_Cup_2019_děti_13-14let_LT.pdf (113925)

Lahocup 2019 očima závodníka:
Na startovní čáře letošního Lahocupu stojím trochu zamyšleně. V duchu si probírám, jestli mě to "závodění" opravdu stále ještě baví, nebo ne. A nejhorší je, že zjišťuji, že miska vah u mě spíš převažuje k tomu zápornému. Je to asi věkem, je to asi změnami priorit žití, ale vážně si říkám, jestli by náhodou nebylo lepší, vyrazit si raději na nějakou celodenní vyjížďku do krásného lesa, třeba České Kanady... V tom najednou moje úvahy přerušuje startovní výstřel. Vyrážíme jako již "tradičně" do asfaltového stoupání směrem k horní části Štítarského lesa. Opatrně ustaluji své tempo na nižší tepové frekvenci, protože jsem po mnoha úvahách o tom, jaké letos použiji kolo, opět paradoxně vsadil na nejtěžší, nejpomalejší, ale nejpohodlnější all-mountain. Na kopci mě předjíždí Milan. Nejdříve to vypadá, že chce jet se mnou, ale ujišťuji ho, že já rychleji nepojedu, ať si šlape podle sebe. Po obvyklém průjezdu singlem mezi včelami u Helenina dvora, průjezdem loukou u Rybníku, Znojemským lesem a silnicí Na rámu se dostáváme k první změně trasy oproti loňské verzi závodu. Při nájezdu do úvozové louky tuto míjíme zatočením krátce vpravo a poté hned vlevo vjetím do upravené polní trati směrem ke špaku u druhé části Znojemského lesa. Nájezdem do lesa se dostáváme na lesní šotolinovou cestu, která nás vede až na silnici do Chvalatic. Po krátké asfaltové vložce dojížíme do Chvalatic a napojujeme se odbočením vpravo za stodolou na již známou část původní trasy. V mírném stoupání k lesu u Stříbrného kopce mě dojíždí Saša. Jeho lehký karbonový spešl mu evidentně ulehčuje práci, zatímco já si připadám, jako by mi někdo přidával cihly do Camelbaku. Postupně se stoupá a stoupá, až se vystoupá na nejvyšší bod závodu u Pasákova kopce. Po dalším stoupání u Suché hory následuje konečně můj oblíbený sjezdík, kde si aspoň na krátko můžu užít kvalit a zaměření svého stroje. Dvě bikerky v růžovo-šedých dresech, které mě v předchozích stoupáních předjely, se sice z mého sjezdového odvazu trochu polekaly, ale věděl jsem, že mohou být klidné, protože v dalším, extra dlouhém lučním výjezdu na Kopaniny mě určitě zase předjedou. Mimochodem, nahoře na Kopaninách byla další menší úprava trati, kdy se tentokrát dojíždělo až za lesík na vrcholu, aby se tento krátce vlevo objel, a potom už se najelo na známou sjezdovou louku k rybníku Vlčák. Za ním už tradičně následoval Dešov a jeho objetí kolem polí U cihelny a Malého Dešova. Superkrásným travnatým údolím následoval mírný sjezd, končící vlastně až na silnici do Zblovic. Vystoupal jsem se zaťatými zuby k první občerstvovací stanici, kde si zrovna lil do rezervoáru nový iontovy nápoj Saša. Dali jsme tedy ještě banán a vyrazili dál. V nejprudším stoupání závodu za Zblovicemi jsem sice tlačícího Sašu zase předjel, ale ten měl evidentně výhodu lepšího stroje, což mi také za Bítovem náležitě předvedl. U Staré pily jsem ho vybídl, aby mě vystřídal a on mě vystřídal tak, že mi ujel. Tak jsem si osamocen došlapal úvozem a přes pole zpět do Chvalatic. Zde byla z důvodu výstavby vodovodu trať upravena tak, že se vracelo za kostelem kolem fotovoltanické elektrárny zpět na dlouhou louku, kterou se minule jezdilo v protisměru. Na louce se dle starších verzí závodu zatočilo vpravo a vrátilo se sjezdíkem kolem skal k asfaltovému stoupání od Chvalatické zátoky. V rychlosti jsem si kromě přeřazení na nejlehčí převod ještě zamkl tlumič, abych vůbec nahoru vyjel. Konečně jsem nahoře uviděl druhou občerstovací stanici! Hurá tedy na další banán. V tom se za mnou objevil Saša s Pájou. Saša pomáhal Milanovi, který měl defekt, takže se zdržel a Pája, ten mě klasicky došmrdlal svým obvyklým strojovým stylem, kterému já osobně říkám "krtek" :-) Vyzval jsme chlapce, že bychom měli vyrazit dál, ať nám nevytuhnou nohy, když už je to asi jen 10 km do cíle. Pája se toho chytl a vystartoval jako raketa. Pokusili jsme se tedy se Sašem ho následovat. Skoro celý Znojemský les jsme ho nemohli chytit, až nakonec při sjezdíku pod kótu 462 jsme ho dojeli. Saša, jako politý čerstvou vodou, vyrazil do stoupání na kótu jako raketa, já funěl kousek za Pájem. Na kopci už jsem ale chytil docela velkou ztrátu i na něho. Po projetí horní cesty U Rybníčku, kde jsem mimochodem konečně definitivně předjel bikerku Růženku, která se se mnou celou trať míjela, a dojetím zpět na rozcestí u Hlenina dvora, jsem sjezdem k retenční nádrži Štítary dojel k poslednímu delšímu stoupání závodu. Dotáhl jsem znovu Páju a ujistil ho, že mi postačí, když mě trochu do kopce vyveze, že dál už fakt závodit nebudu. Pája pochopil, trochu do kopce potáhl a když jsme po jeho překonání odbočíli vlevo dál do lesa, nechal jsem ho jet. Už se mi vážně finišovat nechtělo. Po krátkém kličkování v lese jsem se nakonec ocitl v již obvyklém dojezdu z kopce do cíle. Jako malý, bezvýznamný bónus bylo předjetí tlačícího něšťastníka s defektem krátce před cílovou páskou. Prostě, i tak se dělá "výsledek" ;-) Takže, vše v pohodě, křeče žádné, trať parádní, počasí s chladícím větříkem taky, dalo by se říct super. Ale ten můj čas rovné 3 hodiny, to je katastrofa! Už mě to asi vážně tak nebere, jako dřív. Neva, můj problém. Každopádně tento závod, možná už asi jako jediný, pojedu vždy, dokud to ještě půjde. Fakt, je to srdeční záležitost...
-geri-