Lahofer Author Cup, Pláž Vranovské přehrady - 26.8.2017

LAHOCUP_2017_dlouhá_trať_muži.pdf (162107)

LAHOCUP_2017_dlouhá_trať_ženy.pdf (118094)

LAHOCUP_2017_krátká_trať_muži.pdf (127464)

LAHOCUP_2017_krátká_trať_ženy.pdf (113793)

LAHOCUP 2017 - dlouhá trasa GPS.pdf (131247)

LAHOCUP 2017 - Louda Team.pdf (399383)

Lahocup očima jezdce:

Martin a Jirka byli v podstatě donuceni předělat trasu oblíbeného závodu, protože na hrázi Vranovské přehrady začala velká rekonstrukce, která ji pro veřejnost uzavřela. A předem je třeba přiznat, že tato vynucená předělávka trasy dopadla na výbornou. Sice se ze závodu kolem Vranovské přehrady stal závod u Vranovské přehrady, ale to vůbec nevadí. Naopak, z mého pohledu bych teď řekl, že Lahocup se stal konečně skutečnou pohádkou. Ubylo asfaltu, přibylo terénu a tak to má být. A ještě k tomu terénu relativně kopcovitého, což u horských kol parádně sekne. Ale nebudu předbíhat. Přesně v 10:30 hodin 26.8.2017, za velmi teplého počasí, úspěšně atakujícího 30° teploty, jsme vyrazili na dlouhou trasu. Prvních patnáct kilometrů do Chvalatic bylo proti minulým ročníkům v podstatě beze změny. Tedy prudší stoupání po asfaltu po startu, lesík, trailík kolem včelích úlů a tak dál. Šmrdlal jsem si svoje optimálně uvolněné tempo, když tu mě na oblíbené louce za Zálesím předjeli první dva jezdci z krátké trati, štíhlý švihák s nápisy Vergilio na kraťasech, těsně stíhán svalovcem Liborem Šarounem. Krátká trasa startovala pět minut po dlouhé, přesto jsem doufal, že do Chvalatic vydržím a nikdo mě nedožene. Je vidět, že letos mám fakt slabší fyzičku. Ve Chvalaticích se trasa za fotovoltanickou elektrárnou stáčela netradičně vpravo. Pokračovala mírným úvozovým stoupáním do lesa, kde se napojila na modrou turistickou Pod Stříbrným kopcem. Čekal jsem, kolik mě na přímém lesním úseku předjede seno-sláma jezdců, ale nic takového. Vlastně jeden ano, v dresu Kolo shopu na bílo-zeleném Cannondalu.  Tak jsem se za nim vyvezl až pod Suchou horu. Na vrcholu hory jsem mu trochu cukl a dorazil za blonďatou bikerku, která měla na zádech napsáno Koblížek. Vzhledem k jejímu štíhlemu tělu jsem naznal, že koblížek bude zřejmě sponzor a né její přezdívka. V tom začal sjezd pod pasákův kopec a tak jsem koblížkovi ukázal, jak to z kopce sypou bikeři ze Znojma. Poté sice následoval delší, sluncem a teplým vzduchem prosycený výjezd k hájku u Kopanin, na jehož vrcholu mě koblížek zase předjel, ale v následujím sjezdíku k rybníku Vlčák jsem zase exceloval. Trasa pokračovala dál dojetím k Dešovu a jeho objetím kolem polí U Cihelny. Pak jsme se stočili zpět na turistickou modrou a vlastně v jejím "protisměru" dojeli k odbočce k Dešovskému potoku, kolem kterého jsme krásným travnatým údolím dojeli k Zelené stráni. U té jsme potůček přebrodili a lesní cestou dojeli na silnici. Tato silnice směřovala do Zblovic. Začala stoupáním, na jehož konci nás čekala první občerstvovačka. Pokorně jsem zastavil, vypil kelímek s vodou, kelímek s ionťákem a zdlábl půlku banánu. S hrůzou jsem si uvědomil, že mě zase začíná píchat v natáhlém vazu levého kolena a tomu jsem uzpůsobil další taktiku závodu. Neboli, přežít a pokud, tak co nejvíc důstojně. Takže jsem dojel do Zblovic, sešupl dolů na rozcestí u lesa, kde mně pořadatel nasměroval do známého stoupání po žluté turistické, které ústilo na cestu v lese U Kapličky. Odbočením vpravo jsem se rozjel v podstatě do protisměru trasy loňského Lahocupu. Dojel jsem po zelené k Jezírku lásky a pokračoval dál až k hradu Bítov. Cestou jsme míjeli poměrně dost turistů, ale vesměs měli pochopení pro naše závodní skotačení. Každému, kdo mi uhnul, jsem poděkoval a pokoušel se pokračovat dál. Za Bítovem, v úvozovém stoupání od Staré pily, jsem začal pociťovat první známky lehké únavy. Ještě víc jsem zredukoval již tak zredukované tempo a přesto jsem na polích před Chvalaticemi dojel další štíhlou blondýnku, tentokrát v tmavě modrém dresu, na zádech s nápisem Rock Machine. Snad to taky nebude její přezdívka, blesklo mi hlavou a předjel jsem ji. Ve Chvalaticích mě pořadatel společně s Liborem Poznanem v policejní uniformě nasměrovali na sjezd do Chvalatické zátoky. Téměř na jeho konci mě několik pořadatelů razantně gestikulujících rukama ukazovalo, že se bude prudce zatáček vlevo. Brzdil jsem a přitakával, že to vím, že to tady znám. A slezl z biku, protože jsem si myslel, že stejně poběžíme přes mostek. Jenže ouha, my jsme zatočili už o pár metrů dřív! Zmateně jsem koukal, kde je hrana kořenů a kameny a kde je mostek, ale ten byl vidět kdesi v dálce po proudu potůčka. Vole, seš jinde a vypadáš jako amatér, kterej jako jedinej slezl z biku! Fuj! Hned jsem naskočil na svého oře a pokusil se tuto technickou vychytávku dojet. Ale ouha, měl jsem z předcházejícího sjezdu zařazen těžký převod! Takže zase dolů z biku a vytlačit protikopeček. No z mé strany úplná trapárna! :-) Možná jsem si tímto omylem sice definitivně zachránil své pochroumané koleno, protože jsem nestihl nic rvát na sílu, ale vypadat to tedy na venek muselo hrozně. Po této šaškárně jsem se vyhoupl zpět do sedla, když tu se slečna Rock Machine kolem mě zase protáhla. Takže jsem se vydal ji opět dohánět. Následovalo dlouhé silniční stoupání, na jejímž konci jsem opět jel vedle Rock Machiny. V tom jsem zahlédl druhou občerstvovačku a zase mě "závodění" přešlo. Zastavil jsem a zopakoval občerstovací procedůru z první občerstvovačky. Prostě, na pohodu. Když jsem se po chvíli rozjížděl, zahlédl jsem projíždět Laďu Pavelku a za ním Jirku Formana. Že bych se za nima pustil? Tak jo, ale jen tak decentně, takže jsem ze vzdálenosti asi 30 metrů zkoušel celý Znojemský a Štítarský les držet jejich tempo. Ale ve stoupání ke kótě 462 jsem polevil, tady by moje haxna nemusela vydržet. Na vrcholu jsem si řekl no nic, stejně už tam za chvíli budu, takže jsem jen tak šmrdlal pedály zpět na rozcestí u Helenina dvora. Odsud nás pořadatel poslal po žluté pod kopec u vodní nádrže. Zde vedla trasa kolmo vpravo, přičemž prvních asi 50 metrů bylo docela naprudko. Poté stoupání lehce polevilo a lesními cestami se trasa proplétala až ke sjezdu kolem osady U lesa. Tady mě na brzdy předjel biker v bílém dresu s obrovským nápisem ZNOJMO IPA na zádech. Neohroženě pustil přede mnou bike z kopce avšak zhruba v půli asi přehlédl malou šipku, která poměrně záludně posílala trasu do nedaleké stezky vlevo v křoví. Biker IPA začal flokovat a vyrobil ve štěrku zhruba třímetrovou brzdnou dráhu. Já jsem mazaně zatočil doleva do křoví a rychle přidal. Z křoví jsem kolem bývalých sociálek projel za nově stavený hotýlek u bunkru a sjel kolem recepce kempu na pláž pod Volarézou. Zde na nás byl ještě připraven malý "cyklokros" na písku a potom už odbočením vpravo na trávu následoval průjezd cílovým obloukem. IPA už asi neměl morální síly a tak mě nechal dojet před ním. Nevím, jak ostatním, ale mně se tato verze trasy líbila. Možná bych si, čistě z bikerského pohledu i přál, aby rekonstrukce koruny hráze trvala co nejdéle...
geri